Dánská veteránská rapsodie
23. 7. 2018 | Jarda Tomeš
Když jsem se dozvěděl, že po Zélandu bude WMOC v Dánsku, tak jsem neváhal a přihlásil se. IOF potřebuje peníze na svoje fungování a rozvoj, no a veteráni jim je rádi dají, já taky. Ve skutečnosti mě lákal hlavně sprint v Kodani, dánské lesy už o něco méně. O co bylo dražší startovné, o to kvalitnější byly služby pro celkem asi 4200 běžců - např. doprava busem na závody a tréninky, hodně dobré zázemí v arénách, hodně občerstvovaček, stany s obrazovkami a průběžnými výsledky a taky možnost spaní ve škole vedle centra v městečku Farum. Program obsahoval kvalifikaci a finále sprintu, kvalifikaci na lesní disciplíny a finále middlu a longu. Ve volných dnech se daly navštívit tréninkové mapy.
Pátek
Cesta: Dlouho dopředu jsem koupil letenku u Norwegian, naštěstí jsem nezapomněl na cestovní připojištění. To se mi teď hodí, protože mi do Kodaně nepřiletěl batoh a musel jsem několik věcí koupit na místě (buzolu, boty, kraťasy, triko, podkolenky, popisovník a pár dalších drobností). Norové batoh poslali o den a půl později, až po kvalifikaci sprintu. Po noci na podlaze v kuchyni jen v tom, v čem jsem letěl, mě potěšily nejvíc karimatka a spacák. A taky kontaktní čočky, protože první závod jsem musel běžet pro mě nezvykle s brýlemi. Nyní s Nory a pojišťovnou řeším náhradu.
Trénink na sprint jsem nestihl kvůli cestě zpátky na letiště. Podle prvotní informace dopravce mi měl batoh přiletět týž den v podvečer. Trénink bych bez něj neměl v čem běžet. Ale s mapou v ruce jsem si ho část prošel cestou na vlak. Některé prvky byly podobné prostoru zítřejší kvalifikace.
Sobota
Kvalifikace sprintu se konala v DTU Science parku u městečka Horsholm severně od Kodaně. Šlo o komplex kancelářských budov, škol, hal, parkovišť, které se střídaly s parčíky a lesíky. Skrz živé ploty a zeleň bylo někdy hůř vidět. Závod nebyl těžký, nabízel volby zprava nebo zleva, jen párkrát bylo možností víc, někde nebyla volba žádná. Povedlo se mi to slušně, s drobnými chybami a pár horšími volbami. Fyzicky jsem se snažil, neváhal, hlavně běžet, ale kontrolovaně. Dalo to čtrnácté místo, v klidu na postup do A-finále.
Velký dojem na mě tady i v dalších dnech udělala aréna, starty i doběh. Aréna byla velká, už jen počtem záchodů, stanů na převlékání, lékařským zázemím atd. Pro různé kategorie byly celkem čtyři starty, vždy byla k vyzvednutí rozcvičovací mapa. Na každém závodě byl pěkný oplocený doběh, vždycky obsypaný diváky. Spíkr měl vždy výhled na doběh a komentoval známá jména z minulosti OB nebo dramatické a těsné souboje.
Neděle
Čekal nás zajímavý prostor blízko centra Kodaně, začátek a střed trati v přístavu a mezi kancelářskými budovami, závěr trati v okolí parlamentu. Organizátoři upozorňovali na velký most, který byl vlastně jednodušší než při sprintu v Plzni. Nejtěžší byl začátek a závěr – v úvodu detaily mezi domy, živé ploty, zahrádky a drobné volby. Za mostem pak byly větší volby, někdy i s více než dvěma variantami. Několikrát jsem trochu hůř zvolil a pár kontrol před cílem, po kontrole v parčíku, jsem odběhl doleva do zdi a živého plotu. Nevykoukal jsem předem, že to je neprůchozí, moje chyba, čas na to určitě byl při předchozích postupech, např. na K13. V areálu parlamentu se nečekaně motali lidi, volbu dovnitř jsem měl rozmyšlenou předem, ale kvůli lidem to bylo zprava pomalejší. Celkové 17. místo je mírné zklamání. Se současnou kondicí jsem na desítku neměl, na 12. místo ano, to bylo dosažitelné bez větších chyb. Příští rok budu chtít lepší umístění.
Pondělí
Model byl autobusem skoro 50 minut na sever, do pobřežního lesa Tisvilde Hegn. Pro Dány je Tisvilde kultovní terén; no, je to jiné než české lesy. Ekvidistance 2,5 metru, tvary méně výrazné, jemnější. Vítr od moře navál písek do lesa, podklad byl písčitější než u nás. Les byl přímo u moře, k moři spadal prudší svah s hustým jehličnatým porostem. Parkoviště se rychle plnilo autobusy a auty, hned po příjezdu jsem raději spěchal na louku se startem. I když jsem trať běžel v protisměru, po pár kontrolách jsem dobíhal k davům lidí u kontrol. Do půl hodiny lidi vyšlapali nové pěšinky. Po tréninkové trati jsem si vzal mapu se všemi kontrolami bez spojnic a zkoušel postupy na směr a na vnímání terénu. Zajímavé bylo ověřit si, co přesně znamenají barvy: bílá byla bílá, ale místy trochu žlutější nebo s mírným zeleným šrafováním, světle zelená byla občas hodně pokrytá klacky.
Úterý
Kvalifikace na middle byla v sousedním prostoru kousek dál od moře. Lepší půlka v M35 šla do A-finále middlu, horší půlka do béčka. Čekala nás vlastně zkrácená klasika, asi 9,5 km s malým převýšením. Udělal jsem několik chyb, z toho dvě větší v poslední třetině závodu. Po nejistém úvodu mě někdo doběhl a pomohl mi asi na tři postupy. Pak jsem zpozornil a trochu zrychlil a povedlo se mi dostat docela do laufu. Nohy běžely výborně a dařilo se dobře postupovat, dohledávat i volit šikovnou stopu v lese. Postupně jsem doběhl pár lidí a utíkal jim, až do nepříjemné kontroly ve světle zeleném a průsecích. Po ní jsem vláčku utekl zase, až do kontroly pod prudkým svahem v prohlubních a údolíčkách. Vláček mě dohnal, omrkli jsme dvě jiné kontroly a až pak tu naši. V obou případech jsem měl chybě předejít, dalo se určitě chytřeji naběhnout shora a zpomalit. Závěr byl fyzicky super, ale věděl jsem, že s postupem to bude těšné. Po doběhu jsem byl 22., v lese byli ještě 4 běžci a z každého rozběhu postupovalo tuším 23 lidí. Nakonec to dopadlo těsně, postupoval jsem jako druhý nebo třetí od konce.
Středa
Terén finále byl oproti kvalifikaci zajímavější a v některých oblastech členitější. Po skvělém začátku jsem vyrobil obří chyby na čtyřku a desítku. Mezitím jsem závodil, někdy až moc rychle a tím i méně přesně. Po diváckém průběhu arénou, který spíkr nazval „via dolorosa“ – kvůli drsnému výběhu zpátky do lesa, to šlo výborně. Ale při postupu na K16 jsem si zvrtnul kotník tak, až se mi zatmělo. Nejdřív mi naskočily myšlenky, jak se dostanu do cíle a jestli nemám kotník zlomený. Po chvíli se mi povedlo vstát a opřít se o strom. Jeden norský veterán mi nabídl pomoc, poděkoval jsem mu s tím, že půjdu pěšky. Když mě viděl, a slyšel, tak se ještě ujistil. Asi trochu z ješitnosti, ale spíš ze závodního nastavení jsem mu znovu řekl, že dojdu. Zbytek trati bylo klopýtání lesem, docela přesné, skoro optimálními postupy. Stihl jsem pozdravit Jirku Otrusinu, který zaběhl hodně slušně. Doběh arénou byl zatočený do účka, nad koridorem se zvedaly louky plné lidí, normálně by si to člověk užil a ještě to na konci vyhrotil :-). Zašel jsem do stanu s první pomocí, dali mi obinadlo a chladivý plastový sáček a doporučili nechat den volno. To jsem dodržel a nejel na čtvrteční trénink.
Čtvrtek
Ve volnu jsem chladil, jedl, četl a snažil se pomalu chodit a rozhýbávat nohu. Taky jsem sledoval JMS, fotky a videa z WMOC a jiné sportovní dění na netu, docela poflakování se. Celkově jsem v Dánsku přečetl skoro čtyři knihy, doporučuju Labyrint pohybu od pana prof. Koláře. Rozhodování o pátku nebylo složité, chtěl jsem tam jít a dokončit.
Pátek
Long se konal v lese Grib, Dánové se pyšní tím, že je to druhý největší les v Dánsku. Je to pro ně opět kultovní terén s malými údolíčky, vyvýšeninami, bažinkami, vodotečemi, to celé občas ve světle zeleném. Záviděl jsem M35A jejich 13, 5 km, a zároveň jsem si nebyl jistý, jestli dokážu urazit mých 10,5 km. Byl jsem připravený to při zranění ukončit a jít rovnou do cíle. Kotník jsem zatejpoval tak, že se mi noha skoro nevešla do boty i s hodně povolenými tkaničkami. Po startu jsem se snažil rychle jít, hopsat, místy klusat, ale bylo to dost zatěžující pro v tu chvíli zdravější pravou nohu. Podařilo se mi i přes malou rychlost udělat pár velkých chyb – na trojku, na předposlední lesní kontrolu a mezitím pár menších chybiček. V některých pasážích jsem byl ale tak přesný, že mi ani běžci z mé kategorie neutíkali. Pár postupů jsme se viděli a evidentně je to nepotěšilo a snažili se zdrhnout. Překvapilo mě, že dost lidí skončilo za mnou, tedy za 110 minutami, vršek naší startovní listiny byl při zdravých nohou dosažitelný. Trať byla zajímavá, ale povahou spíš middlo-klasická, moc kontrol, méně dlouhých postupů.
Celkově to byla dobrá zkušenost, milé setkání s mnoha českými i cizími běžci, dobré poměření s vrstevníky z ciziny. Ukázalo mi to, že ani v jedné disciplíně jsem nebyl konkurenceschopný s top 10, možná ve sprintu ano. Všem našim veteránům doporučuji jet za rok do Lotyšska nebo za dva roky na Slovensko, je to fajn závodivý týden. Dá se stihnout až 5 závodů a 3 tréninky a když je člověk autem a má s sebou kolo, tak to může být super orienťácká dovolená.
Orientaci zdar :-)
Všechny mapy a výsledky najdete na http://www.wmoc2018.dk/, stejně tak i fotky, rozhovory se známými O-běžci a taky moc pěkná videa.
