Přechod Šumavy aneb čtvero ročních období ve čtyřech dnech

30. 10. 2018 | Dominika Plochová

Na podzimní prázdniny se osmadvacetihlavá skupina žáků (nejmladšímu Daníkovi ještě nebylo ani osm), dorostenců, jedné dospělé a veteránů vypravila na již tradiční podzimní horský přechod. Jelikož jsme ve svých řadách objevili dlouholetou průvodkyni po Šumavě, byla po dvou ročnících v Krkonoších volba jasná! Předpověď počasí se v týdnu před prázdninami neustále měnila, dalo se čekat celkem cokoliv. No, a to pak vlastně i postupně přišlo! Ale pěkně popořádku…

PODZIM

Kašperské hory nás po výstupu z autobusu přivítaly tradičním podzimním sychravem a mrholením. Nasadili jsme tedy všechno voděodpudivé oblečení, co jsme měli (batohy byly hnedle lehčí), ujedli první část velkých z domova nabalených svačin a vyrazili vstříc šumavským mlhám. Kašperky na nás z protějšího kopce ještě celkem svítily, ale jakmile jsme přelezli Huťskou horu na Zhúří, nebylo vidět na krok. Pěšinu vedoucí k řece Vydře jsme ale naštěstí neztratili, u zavřené Turnerovy chaty, která je na prodej, se ještě jednou občerstvili a už jsme větřili, že cíl prvního dne - Srní - je coby kamenem dohodil. V Srní na nás čekal vyhřátý kongresový sál místního hotelu a hlavně špagety! Večer jsme trávili hraním Parlamentu, klouzáním se po vyleštěných parketách, a kdo nemohl usnout, mohl z okna sledovat, jak postupně začíná chumelit…

ZIMA

Když nám David Lampa ještě v Praze Na Knížecí při nástupu do autobusu hlásil, že má v neděli napadnout dvacet čísel sněhu, tak jsme se všichni kolemstojící pousmáli a v duchu si představovali těch pár mikroskopických vloček, ze kterých budou mít děti jistě radost, ale sněhuláka z nich asi stavět nebudeme… Když se ale ráno většina probudila díky neustále se opakujícím údivným výkřikům, bylo jasné, že bez pořádnýho sněhuláka ten den směr Prášily jen těžko vyrazíme. Venku ležela souvislá dvaceticentimetrová vrstva sněhu, tedy podmínky, za které by se většina pořadatelů LOBů nemusela vůbec stydět. Po snídani se tedy kluci chopili své povinnosti, rychle vztyčili sněžného muže, stejně rychle ho zase rozkopli, a mohlo se jít. Čekalo nás dlouhé stoupání na Poledník. Měl tam na nás čekat roztopený venkovní krb a česnečka. Bohužel, pán ze stánku tam nedokázal v tom sněhu vyjet. Na Poledníku jsme se míjeli s jinou dětskou skupinou putovníků. Říkala jsem si, že tedy asi nejen orienťáci jsou drsoni, co ženou děti na dlouhou túru v tomhle marastu (bylo tam fakt hnusně, strašná zima, fujavice, sníh a led…), ale pak se ukázalo, že to byly Žabiny…:-). Po rychlém obědě, při kterém jsme málem umrzli, jsme se už jen skutáleli k Prášilskému jezeru, kde si Jarda udělal pár kliků s rukama ve vodě (to bylo taky jediná atrakce, kterou jsme tam kvůli mlze mohli vidět) a hurá do Prášil do cukrárny, bydlet a večeřet!

JARO

V pondělí začalo tání. Sněhu byla stále spousta, ale neustále nám ze stromů něco kapalo nebo padalo za krk. Během noci očividně padaly i ty stromy, protože jsme museli pořád překonávat nějaké, co ležely padlé přes cestu. Matěj jeden překonával tak zuřivě, že si málem vypíchnul oko. V Klatovech v nemocnici ale naštěstí identifikovali, že oko zůstalo na svém místě, a tak jsme se s ním a s jeho doprovodem Michalem, který si zas při překonávání stromu hejbnul s kolenem, šťastně shledali v cíli dne - Železné Rudě. Navíc jsme si odškrtnuli další ledovcové jezero - Laka, a celou cestu hráli slovní fotbal. Večer nás čekala královská večeře v pizzerii. Příchutě pizzy jsme si ale objednávali už v neděli ráno, což bylo kamenem úrazu. Honza snědl Hubertovi špenátovou. Na Huberta zbyla příznačně pizza Čtyři roční období a kromě toho, že Hubert nejí žampiony a hermelín (což byla půlka pizzy) čelili jsme náročné filosofické otázce, které období na té pizze (šunka, žampiony, salám hermelín) je které… Nocovali jsme v tělocvičně ZŠ a MŠ Karla Klostermanna, kde před spaním probíhaly turnaje ve volejbalu, basketbalu a taky trénink parkouru. Vše kupodivu a bohudík bez zranění!

LÉTO

Poslední den už jsme dětem slibovali jen 7 kilometrů - z Železné rudy na Čertovo jezero a na Špičák na vlak, ale nakonec se nám to samo protáhlo ještě přes Černé jezero na 14 km. Ale protože bylo léto, sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, tak to nikomu nevadilo. Možná jen Dorotce, kterou (jak už to tak v létě bývá...) píchla vosa. Pak už nás čekala jen napínavá cesta domů. Měli jsme jet jen s jedním přestupem v Klatovech (na přestup tam bylo jen 7 minut), ale kvůli výluce mezi Železnou rudou a Nýrskem jsme nejdřív museli busem, pak z Nýrska do Klatov osobákem a z Klatov do Prahy rychlíkem. Autobus měl ale už na Špičáku zpoždění 25 minut. Naštěstí vše dobře dopadlo, všude na nás počkali, a tak jsme si mohli uživat poslední dvě hoďky ve vlaku hádáním osobností, které měl každý nalepené na čele….

Velký dík za celý skvělý prodloužený víkend patří Janě Procházkové, která ho skvěle naplánovala a pak zvládla nemožné - sehnat na Šumavě jednoduché, levné ubytování a jídlo pro celou partu. Do toho nám navíc poskytovala výklad na důležitých místech a odpovídala na všetečné dotazy! Velké díky!