Londýnské lampionování
22. 9. 2014 | Dominika Plochová
Zatímco většina Britů žije/žila v poslední době především skotským referendem o nezávislosti či druhým těhotenstvím vévodkyně Kate, britští orienťáci se takovými prkotinami vůbec nezabývají a radši dělají něco pořádného! Třeba pořádají báječné závody, jako tomu bylo o uplynulém víkendu, kterých se účastnili i tři Kotlíci, a tak vám o tom mohou pěkně poreferovat!
Madla tráví tři měsíce "prázdnin" otročením na jihu Anglie, Libor měl naplánovanou služební cestu do Glasgow a Dominika je jak známo sociální flákač, takže se báječně hodilo, že na třetí zářijovou neděli vyšel termín již sedmého ročníku závodu London City Race. A když k tomu navíc pořádali orienťáci z Guildfordu, což je městečko zhruba 35 minut vlakem na jih od Londýna, ještě sobotní (taky městský) prolog, nebylo co řešit! A tak jsme se v pátek ráno sešli všichni tři na londýnském vlakovém nádraží Waterloo a vydali se vstříc celodennímu sightseeingu. To byl ale docela kámen úrazu, protože jsme za ten den nachodili po městě neskutěcné množství kilometrů, čímž jsme se pro následujíci dny parádně odrovnali.
Sobotní závod v Guildfordu byl takovou zahřívačkou před nedělí, i když dle parametrů to taky nemělo být uplně zadarmiko (ženy 6,5 km a 170 m převýšení, ve skutečnosti jsme naběhaly skoro 10 km). V ulicích většinou nebylo moc co řešit, akorát nepřehlédnout důležité podchody pod několika hlavními ulicemi, jejichž přebíhání bylo zakázané. Mapařinka přišla na kontrolách v zahradě kolem hradu, kde se to jen hemžilo různými zídkami a schody. Nutný přeběh jedné frekventované silnice vyřešili pořadatelé tak, že vedli povinný postup přes přechod se semaforem, kde na každé straně ulice byla kontrola, závodník směl přejít pouze na zelenou a mezičas mezi těmito dvěma kontrolami se mu posléze z výsledného času odečetl. Maximální možný interval byl ale omezen třemi minutami. A výsledky? Holky parádně vyklepla bývalá britská reproška, nyní už veteránka a jasná "šlaška" (přesná definice tohoto označení je však ještě předmětem našich dohadů) Sarah Rollins. Dominika skončila na 3. místě a Madla dvacet sekund za ní na místě čtvrtém. Libor doběhl 11. s rezervičkou na první polovinu výsledkové listiny, takže spokojenost! Celý den nás provázelo také to, že měla Madla narozeniny. Vypadalo to asi takto.
A pak konečně přišla neděle. Nohy nás už před závodem bolely ještě třikrát víc než v sobotu, ale i tak jsme se moooc těšili na to, co nás čeká. Už příchod na shromaždiště byl lahůdka. Centrum závodu bylo totiž přímo uprostřed rozlehlého několikaurovňového komplexu budov zvaného Barbican ve (vesměs business) čtvrti City of London. Už po cestě jsme potkali několik kontrol (např. naší pozdější kontrolu 23, viz dále...) u kterých rozhodně nebylo na první pohled patrné, kudy se k nim dá dostat. Samotný Barbican rozhodně není tak velký, aby se v něm dal odběhnout celý osmikilometrový závod, ale na klasický sprintík by to jistě bylo a myslím, že uspořádat tam Mistrovství světa, tak by se tam jistě i pár věhlasných borců parádně vyautovalo! Benátky jsou proti tomu pianko!! Já sama jsem hned na třetí kontrolu (viz odkazy na mapy na konci článku) běžela dosti hlava nehlava někudy, kudy jsem jen tajně doufala, že se k tý kontrole NĚJAK dostanu. Nakonec se povedlo, i když má cesta vedla asi přes patery schody, což rozhodně nebyl ideální postup. Prostřední část trati vedla pak relativně běžnými ulicemi Londýna a na Barbican jsme se vrátili ještě v závěru. A tam jsme se nechali všichni tři uplně stejně nachytat na kontrolu 23 (pánská to byla 22). Schválně, milí čtenáři, jestli vymyslíte kudy k ní! Má to několikero řešení, všechna lepší než to naše, kdy se nám podařilo vběhnout do slepé uličky (holkám dokonce do slepého sklepa). Ale i tak to byl skvělý závod a super zážitek, přestože naše výsledky byly neslavné. V kotelně jsme nechali každý zhruba 4 až 7 minut, a když se k tomu přičtou další chybky či špatné volby postupů (třeba až v letadle při xtém zkoumání mapy jsem zjistila, že postup 5-6 šel jít téměř pod čárou a já tam vytvořila takovou zuřivou obíhačku, kterou jsem si pochvalovala jako moc pěkně vymyšlenou!) není se čemu divit! Až si každý odpracujeme svá léta v podobných business komplexech, budeme se tam pak třeba orientovat lépe. Zatím máme všichni tři dosti co dohánět:-)!
Po závodě následoval už jen lov oběda (narazili jsme na Fish&Chips vyhlášené jako nejlepší pro rok 2014, bylo báječný!), procházka kolem Toweru, který je v současné době obsypán rudými keramickými růžemi při příležitosti stoletého výroči vypuknutí první světové války, posedávání po různých lavičkách a schodech, protože jsme byli uplně hotoví a pak už postupný rozjezd každý svým směrem - do Winchesteru, do Glasgow a do Prahy....
Prostě skvělé a hlavně nesmírně namáhavé tři o-dny! Doporučují tři ze tří účastníků!
A tady pár odkazů:
