CEYOC report
13. 4. 2019 | Milan Malačka
CEYOC. Středoevropský pohár dorostu v orientačním běhu. Aktuálně vlastně jediná akce, kam se podívá nejen hrstka těch nejtalentovanějších či nejurputněji trénujících. Tým se rozšíří i o ty, kteří na jediném nominačním závodě, rovinaté klasice při Jarním Poháru, prokáží své nadprůměrné atletické kvality nebo se na ně usměje štěstí. To se letos povedlo i Dorotce Tiché a mně, a tak jsme o uplynulém víkendu mohli přidat k modrobílé ještě červenou a ukázat všem záda s nápisem “Czech Republic”. Jak jsme se měli? Čtěte dále…
Původně se letos měli ujmout pořádání Slováci, pak ale bůhvíproč spadlo do klína Čechům. Místo do Tater jsme se tak podívali někam do háje ve Slezsku. Přesněji, do Háje ve Slezsku. Přesně tam se totiž konalo letošní Mistrovství Moravy, v sobotu klasika, v neděli štafety. Přidej páteční sprint v bývalých železárnách Dolních Vítkovic a předtím krátký tréninkový kemp v okolí Štramberka a celý program je na světě.
Bylo nebylo, ve čtvrtek v jednu se v Olomouci na vlakovém nádraží sešlo čtyřiadvacet dorostenců (po šesti v každé z kategorií D/H 16/18), tři trenéři a 26 míst v autech, aby se následně všichni vydali projíst celoroční rozpočet ČSOS do restaurace v místním Globusu. Vskutku taktický manévr, zvlášť když má člověk o dvě hodiny později stát na startu sprintového tréninku, a to ve stavu, aby mohl podat svižný výkon a obsah žaludku zůstal na svém místě.
Už z auta se nám zdál Štramberk dost kopcovatý. Když jsme pak do ruky dostali mapu, ze všudypřítomných hnědých čar nám až přecházel zrak. Plánované svižné tempo se v klesání drželo dobře, ale jak člověk dorazil k jednomu ze zašitých, klikatých schodišť, která vypadají, jako by vedla místním na půdu, rychlost se snadno snížila na pohodovou turistiku (alespoň mluvím-li za sebe). Na svou obhajobu musím říct, že městečko rozhodně patří k hezčím z našich sprintových terénů, a pro nepřehlednost všech uliček a odboček se často vyplatí zpomalit.
Večer následovala taktická porada. Už asi počtvrté jsme se dozvěděli, že celý CEYOC máme brát spíš jako sbírání zkušeností, že na výsledky nehrajeme a důležité závody sezóny jsou až za pár týdnů. Já, jelikož běžeckou formu zrovna moc nepociťuji, jsem se doporučeními rád řídil doslova a do písmene. A zbytek týmu asi neposlouchal, no. :-)
Páteční dopoledne probíhalo ve velmi klidném duchu. Na blízké mapě v Libotíně jsme se snažili naposledy rozhýbat ztuhlé svaly při kombotechu. Část terénu byla slovy Máry Cahla, našeho šéftrenéra, “největší fekál, co kdy běžel” (a to přesto, že tu absolvoval svůj první závod), a tak se tratě dočkaly radikální úpravy. Výsledkem byla mimo jiné vrstevnicovka - kraťoučká trať namotaná v prostoru půl na půl kilometru a plná terénních tvarů, které někdo do mapy nakreslil od ruky v dobách, kdy si mapaři o digitálních podkladech mohli nechat jenom zdát. Jinými slovy, další příjemná procházka.
Jedním z cílů minisoustředění bylo i seznámení se zahraničními týmy. Když nám ale Němci zasedli místa na obědě, nezbylo nám nic jiného než zaútočit na místní obchůdek se Štramberskýma ušima a stojíce na ulici a pojídajíce místní specialitu nadávat na hladové Germány. Mezitím pořadatelé (kterých bylo dohromady asi 15, jak jsme později zjistili) už v předstihu tří hodin před startem vydali pokyny. Konečně jsme se dozvěděli, jak se mapuje nepřekonatelné letadlo nebo železniční vagón!
Odpoledne kulminovala nervozita. Spoustu z nás (včetně mě a Dodo) čekal první závod za reprezentaci. Mára ještě na startu poskytoval nezbytnou psychickou první pomoc, pak už jsme vyběhli. Nevím, jak ostatní, ale mě trať sprintu, když jsem ji dostal do ruky, moc nepotěšila. Ne, že bychom to ze starých map a polohy startu neodhadovali už dávno předtím, ale primitivní dostih po loukách tvořící ? celé délky mě stejně překvapil. Dojmu z téhle části trati nepřidala ani krabička, kterou kdosi vyrazil ze stojanu, či DISK Honzy Gajdy na vedlejším stromě. Konec, namotaný mezi vysokými pecemi, potrubími, a dalšími budovami, už byl mnohem zábavnější. Já jsem si splnil cíl být v první půlce (9./18), Dodo dopadla ještě líp (11./31), k tomu Češi dosáhli na dva bronzy, dvě stříbra, a Lukáš Vitebský vyhrál. Když jsme opouštěli Ostravu, srdce trenéra muselo plesat. Co plesalo nám, byly spíš plíce. Přestože před závodem vyčistila vzduch lehká přeháňka, pořád byl závod takovou přehlídkou méně příjemných čichových vjemů.
Sobota patřila longu. Při příchodu na shromaždiště moravských béček nic nenasvědčovalo tomu, že by se na místě měla konat i jiná akce. Obzvlášť, zmíním-li, že shromaždiště bylo liduprázdné a béčkám zbývaly do startu tři hodiny. Když se ale z reproduktoru ozval čengliš Dušana Vystavěla, věděli jsme, že jsme správně. Samotná trať byla místy zajímavá, pořád ale podle mě prověřila spíš fyzičku než mapové dovednosti. Určitě však nebyla zadarmo, na začátku bylo potřeba uhlídat rozplizlé hustníkové pasáže, a nechat si síly i do posledního kopce. Dorotka byla 9. z 29, já skončil 14. z 21 borců, a náš tým bral zase dva bronzy, dvě stříbra a Lukáš Vitebský opět zlato.
Utužování týmového ducha vyvrcholilo v neděli štafetami. Jelikož Češi berou akci jako přípravu na další závody, stavěli jsme v každé kategorii (16 a 18 jsou tu zvlášť) dvě vyrovnané štafety, ať si zazávodí všichni. Tím lepší zprávou pak byly naše výsledky - téměř všichni se dostali na bednu a dokázali směle konkurovat ostatním zemím, které postavily to nejlepší, co měly. Co se týče terénu, konečně jsme se dočkali pořádně těžké mapařinky, v lese bylo množství jam ve světle zelené, tratě obsahovaly i delší přeběhy bílým na směr, a v pytlíku pak vražedný stoupák mezi zaměnitelnými údolíčky. V H16 jsme vyhráli (druhou štafetu vzal na DISKotéku dvojnásobný vítěz Lukáš), D16 byly druhé (včetně Dodo) a třetí. V D18 se o vítězství rvaly obě naše štafety a nakonec se finišovalo skoro o prsa, to kluci v H18 museli využít jiných svalů, aby uhájili stříbro před Němci (a moje štafeta skončila čtvrtá). A jelikož náš tým má prý silný střed (a není u nás jen jeden borec a stádo lam, jako třeba u Poláků či Maďarů), vyhráli jsme i celkové bodování národů.
No a za rok se na nás (tedy, doufáme, že zase na nás, a ne na jiné reprezentanty) těší terény v Brně a okolí. Dušan na trenérském mítinku slíbil přijít s CEYOCem verze 2.0, tak se snad máme na co těšit.
