Archiv aktualit

Termíny jednotlivých áčkových, béčkových či mistrovských víkendů většinou řešíme na poslední chvíli, a až podle toho, jestli se ten víkend neděje ještě něco více zajímavého, mnohdy i prošvihneme první deadline přihlášek. Zato na Litoměřický tulipán, který se již tradičně běžel na prvního Máje bylo přes dvacet Kotlíků přihlášeno již v polovině února. Takže to asi musí být vskutku kvalitní, léty prověřená akce. A to i letos byla!

Poslední dubnový víkend byl nesmírně nabitý. Pražská termínovka zela prázdnotou, ale správný orienťák si lámal hlavu nad tím, zda se vydat do Moravského krasu na MČR v nočním OB nebo na některé z oblastních závodů sousedních oblastí, či to nakombinovat ještě nějak složitěji (třeba si v sobotu dopoledne střihnout nějaký ten oblž, na večer dorazit na NOB a rovnou si zde v neděli odběhnout ještě štafety).

Štafety jsou jednou z disciplín, která pověří nejen mapařské a fyzické vlastnosti běžců a běžkyň, ale také přispěje k týmovému duchu. Na první štafetový závod v pěším OB jsme tedy vyrazili s očekáváním. Dokonce se jednalo o oblastní mistrovství, které pořádala Véeška na Klobouku.

Proběhlo již po šestnácté v průběhu našeho pořádání třídenních závodů v Bezdědicích. Jaké bylo si můžete přečíst z pera jeho účastnice (a vítězky Velikonoc ve skalách v kategorii D12) Dorotky Tiché!

„První kontrola konec cesty, to snad najdu,“ smálo se na startu eMBéčko. Mělo pravdu, z dkp-borkyň ji našlo nejrychleji, za 2:25. To jiní si tam pobyli i dvakrát tak dlouho...

Pokud chcete parádně natrénovat, poznat, co je to slovinská bóra, ztratit se v závrtu, nebo si poměřit síly s Tove Alexandersson, jsou závody na Lipici ta pravá volba. Někteří sem jezdí každoročně a ví, co od toho čekat, jiní, jako třeba já do toho šli s různými představami.

Celé to vlastně začalo na LOBech ve Studenci. Stojím u vyčítání, šťourám se v nose při čekání na své mezičasy a bezmyšlenkovitě popadám hustě popsaný reklamní leták na jakýsi závod. Vyklube se z něj upoutávka na krušnohorský šestihodinový skirogaining s centrem v obci Klíny o víkendu na přelomu února a března. Doma kontroluji, že je to skutečně ten víkend, na který zatím nemám žádné velké plány a přemlouvám Libora, ať si konečně pořídí skateový běžky, že to pojedeme vyhrát. Abychom to neměli moc jednoduchý, domlouváme si ještě soupeře ve dvojici Kamča – Jirka. Kamča nakonec nemůže, a tak z Jirky – soka děláme Jirku – parťáka, bereme ho do týmu a v sobotu ráno vyrážíme směr Litvínov a pak ještě výš.

Můj život bude peklo. Již dopředu se smiřuji s tím, že moje matka bude bláznivá orienťačka a fotr taktéž. Bez jakéhokoli přičinění se vynuceně stávám součástí této podivuhodné komunity „přírodních“ mužů a žen, kteří se navíc naprosto neúspěšně snaží neustále hledat ten správný směr. Bez jakékoliv logiky se honí podle mapy za oranžovými lampiony. K jejich nalezení jim dopomáhá hlavně bůh (alespoň mně to tak připadá), v krajním případě buzola, a aby se to celé tvářilo moderně ( a bylo to dost cool) a dalo se hovořit i o nějaké té high tech technology, tak si k tomu pořídili blikající a pípající čipy, které navíc ještě vulgárně označují jako „fakáč“. Taky jsem nepochopil, proč si všichni tykají, když se vůbec neznají, při vzájemném setkání se skoro nezdraví, ale za to se ptají kdy kdo startuje. No to je fakticky na budku. Ale nadšení všech je nezměrné. To se musí uznat. A akce je to ryze společenská. Takže jistá pozitiva by se tu najít dala.