Advanta Cup 2015

21. 7. 2015 | Dominika Plochová

„Zvětšíme Vám to!“ nebo „Přijeďte odpanit nové SI krabičky!“ Tak takovými hesly lákali  od začátku jara pořadatelé z Dobrušky na své pětietapové letní vícedenní závody Advanta Cup! V prvním případě poukazovali na měřítko mapy z loňského finále MČR na krátké trati a v druhém je to celkem jasné. A ani v jednom nelhali.

Závody měly své centrum v areálu penzionu Metuje v Teplicích nad Metují. Rozlehlý travnatý areál s chatkami měl pouze jednu nevýhodu - byl hrooozně do kopce. Takže nejenže byl problém nalézt vhodné místo pro stan, tak aby člověk v noci permanentně nesjížděl po karimatce do dolní části stanu, ale i jen dojít si od stanu na záchod znamenalo překonat asi sedm vrstevnic... A to je fakt hodně, když se vám chce nebo když už v nohách máte nějaký ten orientační kilometr!

První z pěti etap byl čtvrteční podvečerní sprint v Teplicích nad Metují. Při pohledu na Mapy.cz se závodník musel sám sebe ptát, co tam chce Radim (Hošek – stavitel tratí) asi tak vymyslet. Parametry odhalily, že nás čeká na sprint nezvykle nízký počet kontrol (hlavní kategorie jich měly 11, resp. 14), a že to tedy asi bude o delších postupech s volbami. A taky že jo. Tratě provedly většinu kategorií parkem, městem i strání nad ním a Radim si za ně vysloužil pochvaly nejvyšší!

„A já tam stála a odpočítávala skály jak ten Forst“, tak zněl další z propagačních pořadatelských sloganů, který měl lákat na dva páteční skalní sprinty v terénu loňského finále mistrovství ČR na krátké trati v Adršpachu. Skalní sprinty, haha. Oba měly přibližně stejné parametry jako moje finále C na inkriminovaném mistrovství, které jsem běžela za nějakých 44 minut, a to se mi to tehdy dost povedlo! Bylo tedy jasné, že to budou spíše dvě krátké, nebo spíš zkrácené, pro někoho možná i klasiky (tedy takový advantský unikát:-)). A stálo to skutečně za to. Z dopolední etapy se nás do cíle přiřítil vláček asi osmi žen jednadvacítek. Když jsem hned na jedničku, která byla asi centimetr od startu v hustníku ještě mimo skály, nechala dvě minuty, myslela jsem si, že je to konec závodu, když to má být sprint. Pak ale člověk vběhl do skalního bludiště, navíc zčásti v hustníku a pochopil, že nějaké dvě minuty ztráty ze začátku závodu jsou totální prd! Nakonec na pěkný výsledek stačilo moc se neztratit, a když už tak jen trošku. Časy vítězů v hlavních kategoriích se podařilo stlačit ke třiceti minutám.

Odpolední etapa měla být ještě skalnatější. „Masakr“ nebo „Jdi to pěšky, jinak nemáš šanci!“, komentovali závod borci, kteří to měli již za sebou, když já šla na start. Po ranním šoku už si to ale v lese řada závodníků více pohlídala. Já tu snahu měla taky, pěkně sem si to mapovala od kamínku přes srázek až k údolíčku, za kterým už měl být skalní průchod s mojí kontrolou, přesně jsem věděla, kde jsem, byla tam i cizí kontrola, takže jsem se od jiných běžců mohla ujistit, že opravdu jsem tam, kde si myslím, ale ne a ne vymyslet, kudy se k tý kontrole dostat, protože tak jak jsem to četla z tý mapy to prostě nějak nešlo… No, a takových kontrol jsme měly přes dvacet:-)! Stavitel se navíc vyžíval v umisťování kontrol do největších hlubin jednotlivých skal a skalních uskupení, že tam na člověka v tom vedru občas i padal mráz! Ale opět to byl velký o-zážitek, kor když se to běželo na mapách v měřítku 1:5000, na kterých bylo (na rozdíl od desítky při MČR) i něco vidět!

V sobotu nás čekala klasika, na kterou jsme jeli až (nějakých 15 km) do Polska do vesnice Goliňsk. I zdejší terény nám nebyly neznámé, před čtyřma rokama se zde na mapě Mirošovské skály běželo jedno kolo Českého poháru štafet. Pokud člověka zrovna závod nebavil, mohl se sám bavit tím, že si hlídal, zda je zrovna na své trati v Polsku nebo v Čechách. Já při svém závodě hranici ilegálně překročila asi čtyřikrát (nejsem tedy imigrant??). Hraniční patníky byly velmi dobrými orientačními body.

Závěrečná krátká trať se pak běžela v okolí centra závodu v Teplicích nad Metují, na mapě ze semifinále loňského šampionátu na krátké trati. Skalnaté a kamenité pasáže střídaly světlezelené hustníky, kam bylo třeba naběhnout s nastaveným azimutem, jinak se šance na úspěšné nalezení kontroly na světlině v jeho středu rapidně snižovala. Závěr byl opět v kamenném poli, takže to chtělo sebe sama do poslední chvíle brzdit a s vidinou cíle a konce celých závodů se ještě pár kontrol před cílem nevybláznit.

Lokace závodů v Broumovském výběžku vybízela k celé řadě KPČ. V pátek mezi etapami jsme tak stihli navštívit Adršpašské skály, v sobotu po klasice pak Broumov i s prohlídkou kláštera (kromě dvou nejmenovaných kulturních barbarek DP a KF, které šly radši na kafe a zmrzlinu).

A jak jsme dopadly? S dílčími úspěchy! V celkovém hodnocení byly v D21A Majka na 4. a Dominika na 5. místě, s tím, že v 1., 2. a 5. etapě si střídavě doběhly pro druhá místa! Do celkových výsledků se každému závodníkovi nepočítal jeho nejhorší výsledek, na což obě doplatily, protože měly prostě moc vyrovnaný výkony.

Mezi muži skončil na celkovém velmi pěkném 9. místě Vojta Illner, jehož ale ještě větším úspěchem bylo 2. místo v sobotních podvečerních pivních štafetách v týmu s kluky z PGP. Vojtovi se skvěle povedl i první skalní sprint, ve kterém obsadil sedmou příčku. Ještě o jedno místo lépe si ale v úvodním sprintu vedl Ondra Pospíšil – skončil šestý. V H65 skončil celkově 8. Pavel Stehno.

"Pokaždé, když ukážete svojí mapu ještě neodstartovaným kamarádům, hlavní rozhodčí utopí koťátko", varovali pořadatelé před nedodržováním fair play. Já si mapy schovávala tak poctivě, že jsem si jich domů nedovezla ani polovinu, tak snad všechna koťátka zůstala ušetřena!!

Stránky závodu s výsledky, fotkami a dalšími informacemi naleznete zde.