Kotlíci na Oringenu

30. 7. 2018 | David Klement a kolektiv autorů

Ve dnech 22. až 27. července probíhal ve Švédském Örnsköldsviku světově největší orientační závod O-Ringen. To byla dostatečná výzva pro 8 Kotlíků, kteří se daleko na severu rozhodli reprezentovat modrobílé barvy.

Když jsme přiletěli do Stockholmu, překvapilo nás velké vedro, pro Švédsko netypické. V důsledku toho se mnohé oblasti, včetně té, kam jsme mířili, zmítaly v plamenech. Závody samotné tím však naštěstí ohroženy nebyly.

Hned první noci jsme zaznamenali ještě jeden nepříjemný fakt: Slunce vychází již ve 3 hodiny ráno a po celou noc se pořádně nesetmí. Z toho důvodu jsme se pravidelně probouzeli časně ráno a nedostávalo se nám mnoho spánku.

Navzdory nevyspalosti jsme se ráno vydali na expedici do švédské divočiny, kde jsme si proběhli tréninkovou mapu. Jednoduché to nebylo - mapa je dost generalizovaná a místy nemá daleko k vrstevnicovce. K tomu všemu se přidal terén sestávající z měkkého, hrbolatého podkladu zarostlého borůvčím, po kterém se běhá velmi obtížně. Na některých místech tento terén vystřídala kamenná pole či skalnaté oblasti, kde to s během nevypadalo o mnoho lépe. Náladu nám tak zlepšovaly hlavně výhledy, které se nám naskýtaly.

V neděli přišla první etapa. Zejména první kontroly nám činily obtíže, pak už jsme si trochu zvykli na mapu a zdárně se dostali do cíle. Velmi nám pomohl předchozí trénink, lépe jsme chápali, jak jsou mapovány terénní tvary a věděli, že se nemusíme bát probíhání bažinami. Za zmínku stojí místní doběhy, na sběrku se sprintuje 200 a od sběrky do cíle dalších 300 metrů, což jen prohlubuje celkové vyčerpání ze závodu.

Druhá etapa pro většinu z nás znamenala katastrofu. Dohledávka mnoha kontrol byla i přes pečlivý postup náročná a chyby v rámci desítek minut nebyly výjimkou. K tomu všemu se přidaly problémy s během způsobené mnoha zraněními, která jsme si stihli způsobit (vyvrknuté kotníky, naražená žebra…). I proto jsme s nadšením přivítali den volna, který následoval.

Náš "relaxační" program sestával z výběhu v národním parku nedaleko od centra závodů. Abychom si odpočinuli opravdu důkladně, navázali jsme horolezeckým výstupem nahoru na horu - 280 výškových metrů na méně než kilometru.

Na třetí a čtvrtý den jsme se přesunuli do nového prostoru. Shromaždiště se rozkládalo v malém údolí, které se během pár hodin zaplnilo stany a klubovými prapory. Pohled na onen les vlajek tak skutečně stál za to.

Nejprve na nás čekal middle. Při cestě na start jsme vystoupali na vrchol hory, ze které pak vedla downhillová trať. To sice znamenalo jednodušší běh, ale také velký trest za přeběhnutí kontroly, čehož jsme se v několika případech bohužel nedokázali vyvarovat.

Čtvrtá etapa se nám líbila ze všech nejvíce. Začala v členitém terénu plném detailů, ve kterém byla orientace náročnější a jakákoli nejistota přerostla ve větší chybu. Později jsme zamířili do těžko průběžných porostů, které ovšem Švédové stále značí jako bílý les.

Poslední, pátá etapa se ze všech nejvíce podobala Česku, alespoň v počtu cest. Posledních pár kontrol se pak nacházelo v biatlonovém areálu, kde už byly cesty téměř všude a většina z nás měla problém s nacházením té správné. Po vymotání nás čekal už jen finální doběh na stadionu. Protože se ale startovalo po 15 vteřinách, bylo na trati mnoho lidí a ani v cílovém koridoru se pořádně nedalo sprintovat.

S poslední etapou skončil i celý náš výlet. Naše snažení dopadlo celkem hezky, všichni jsme se postupně zlepšovali, na seveřany jsme však neměli. Stejně jsme si to všichni moc užili. Ačkoli se už vracíme zpět do Čech, rádi bychom ještě pár dní zůstali a rozplývali se nad švédskou krajinou. I proto už plánujeme další cestu do těchto severních krajin, pro orienťák zaslíbených.