Soustředění v Portugalsku - report by Milan

24. 2. 2020 | Milan Malačka

Nastavíš azimut baj vočko 230°, poskočíš jen o nějaký dva tisíce kilometrů a máš nás.

Schválně, tipni si destinaci! Jako správnej orienťák musíš v tomhle umět chodit.

Hmm, Středozemí je dobrej odhad. Přesnější by byla možná spíš Středozemě, jelikož Mordorem tu procházíme pravidelně při každý tréninkový výpravě do místních terénů. Ne, že bychom byli tak nepoučitelně blbí a zas a znova se dobrovolně pouštěli do jakýhokoli náznaku zelený barvy, kterej nutně znamená pomalou a bolestivou smrt v zajetí místní neproniknutelný flóry. Jenže když je za tou hradbou kontrola, nenaděláš nic.

Pojď ale přesněji. Směr do Mediteránu jsi trefil dobře, teď ještě dohledávka. A ta taky nebejvá úplně zadarmo. Mapový náležitosti by člověk ještě zvládl, jenže oblejzat třikrát ten správnej šutr, abys pak zjistil, že ten posmrkanej kapesník na tom keříku je vlastně ten hledanej větrem vybledlej fábor, kterej sem pořadatelé roznesli už před pěknejma pár měsícema, a kterej už tu takhle před tebou hledalo pár desítek borců ze všech koutů světa, to je občas prostě na palici.

Dobře, trochu nakopnu. Cristiano Ronaldo by symbolizoval obrovskou lásku k fotbalu a Vasco da Gama zase bohatou mořeplaveckou historii. K tomu přičti, že španělština funguje jen na každýho druhýho domorodce, a máš jasno.

Bingo! Bem-vindo a Portugal!

S Lufthansou přes Frankfurt to má člověk za rohem, pak už si jen půjčíš dodávku, vybereš si z nabídky paralelních dálnic (místo aby starou zavírali pro opravu, radši postavili novou o kus vedle), a můžeš frčet až k nám do Aguiaru da Beira, pětitisícovýho městečka v dohledu nejvyšších portugalskejch hor, krom jinýho taky centra orienťáckýho juniorskýho mistrovství světa 2021.

Právě sem nás pražský TSMko vyvezlo na STK. Podobnost zkratky se státní technickou kontrolou není úplně od věci, jelikož se jedná v zásadě o totožnej proces - ČSOS sem posílá auťáky s rozbitou mapovou technikou, a tu se teď pod dohledem profíků snažíme oživit, ba i vylepšit.

Zdejší les pochopitelně není žádnej českej Řáholec nebo nedejbože Hvězda. Otevřený plochy se skalníma plotnama a obříma balvanama střídaj bílý fleky a zmíněný zelený pekla. Do toho pak finský mapaři rozeseli černý tečky všech velikostí a nějaký ty srázy. Cestu potkáš zřídkakdy, nicméně šedej flek ti dopřeje stejnou příležitost pořádně roztočit nohy - samozřejmě za předpokladu, že tvoje následná trajektorie už je dávno naplánovaná tak, že na ní není co zkazit.

Jak na vytváření takovejch efektivních plánů, to se nám snaží vysvětlit náš kvalifikovanej doprovod. Nejdřív nás peskovali jen "naši" Šimon a JK (kterejm se hodí na tomhle místě smeknout klobouček a poděkovat za parádně zorganizovaný soustředko ;-)), a po pár dnech se připojili i Dým, Joncek a Čumák z právě skončenýho dospěláckýho reprekempu. Zvlášť Milošovy analýzy ve stylu "tahle volba je rychlejší tak o 4 vteřiny" nebo "kontrola-šutr-šutr-kontrola" odhalujou, že naši reproši jsou zkrátka trochu jinde a ještě se máme kam posouvat. Každopádně spolu s tim, že člověk trénuje se svejma tak trochu idolama, který pak sleduje na MS, a ještě od nich dostane zpětnou vazbu, je to (aspoň pro mě) docela silnej zážitek a suprová dávka motivace do zimního tréninku.

Užili jsme si celkem 11 mapovejch fází, k tomu třeba i nějaký ranní klusíky, takže tejdenní kilometráž se přehoupne přes stovku, ani nevíš jak. Není tedy divu, že jsme si dopřáli i trochu toho odpočinku. Jelikož jsme zvídaví, jali jsme se objevovat místní kulturu a vyprosili si výlet do Viseu - asi nejbližšího místa, který by se nedalo nazvat úplným zapadákovem. Ač se okolo nás tyčily historický památky či zapadlý stinný uličky, my za hodinu a půl stihli jediný - parádně si nacpat žaludky při (údajně) typicky portugalský hostině se vším všudy. Na usměvavýho pana hospodskýho, co nám neustále nosil další tapas, asi jen tak nezapomenem.

I na vesnici člověk nasaje kousek místní atmosféry. Dokud se jen prochází malebnejma vesnickejma uličkama nebo kluše mezi zídkama ohraničující rozličný sady a cestou si ze stromu utrhne zralej citron nebo mandarinku, vypadá to idylicky. Jenže důvod, proč jsme v těhle na první pohled ideálních sprintovejch terénech absolvovali jen jeden městskej trénink, je prostej. Za každým rohem číhá čtyřnohej hlídač a to, že by byl uvázanej na řetězu za plotem, nebejvá úplně pravidlem. Psi, který jsme potkávali na našich pravidelnejch ranních toulkách Aguiarem, se naštěstí projevovali docela flegmaticky, ale nikdy nevíš...

Přístřeší nám poskytoval městskej stadion v Aguiaru, v jehož útrobách se našly dvě volný místnosti jen pro nás. Stačilo dokoupit třicet postelí a my se mohli tvářit, že se nejedná o taneční sály, ale prvotřídní ložnice. Nutno podotknout, že když se člověk probudí a okolní zdi vypadaj jako v zrcadlovým bludišti, začne rychle pochybovat o svý střízlivosti. Pořádně pankáčský bylo i naše vaření, který, jako na každým správným low-cost výletu, zůstalo na bedrech nám samotnejm. No, po tom, co jsme pokaždý v supermarketu okukovali regály plný mraženejch chobotnic a dalších potvůrek, jsme si to krevetový rizoto prostě nemohli odepřít.

Všechny zážitky se sem rozhodně nevejdou. Jak jsme se v dobrý víře snažili zaplatit mejto, na což je deadline pět dnů, ale ani po tejdnu se naše cesta neobjevila v příslušným systému. Jak jsme přelejzali zdi, abychom se dostali do kuchyně a na ubytko, když se klíče ztratily neznámo kam. Jak jsem při hromaďáku proti Žábám bojoval tak srdnatě, až jsem si musel tahat klacík z oka. Celej tenhle vejlet jsme si každopádně užili na maximum a myslím, že na něj ještě dlouho nezapomenem.