Milan mistrem ČR ve sprintu!

20. 5. 2018 | Dominika Plochová

V červnu roku 2005 získali mužský individuální titul z MČR čtrnáct dnů po sobě Štěpán Hejzlar (H20, sprint) a Martin Janata (H21, middle) a od té doby se nám všichni modrobílí pánové od zlata nějak dostancovali:-). Až do včerejška, kdy si Milan Malačka doběhl pro svou první indiviuální medaili z mistrovství republiky, a to rovnou zlatou! Stalo se tak 19. května na MČR v Táboře v kategorii H16 a patří mu obrovská gratulace!!!!

Níže si s ním můžete přečíst krátký rozhovor nebo si prohlédnout jeho vítězné postupy!

S jakými ambicemi jsi do závodu šel? Jdu na vítězství / na bednu / do desítky nebo s obavou, že po zaběhnutí do spletitých táborských uliček se už nikdy nevymotáš zpět?

Po prvním “celostátním” jarním víkendu, kdy jsem na MČR v nočním skončil 14. a na sprintu v Jičíně 11., jsem si tak trochu myslel, že jsem přes zimu zaspal a ostatním budu tuhle sezónu jenom koukat na záda. Další víkend žebříčku A, kde jsem se umístil první a čtvrtý, mi vlil krev do žil; úplně jsem obrátil a říkal si, že když půjdu bez mapových chyb, mám na zaběhnutí dost dobrého výsledku. Taky jsem si vzpomněl na loňské sprintové MČR, kde jsem bez jakýchkoli ambicí a přípravy skončil čtvrtý. Pořád ve mně ale hlodalo to, že sprint je velmi rychlá a tím i těžká disciplína, a že i malé zaváhání mě může posunout pořadím hluboko dolů - tohle jsem i několikrát odpovídal těm, kteří se mě ptali na moje očekávání. Suma sumárum mě to, že můžu být stejně snadno první i poslední, akorát pořádně vystresovalo.

Co taktická příprava nad mapou s trenéry v pátek večer, pomohla nebo to byly zbytečný kecy?

Přesně tohle byla moje velká naděje, jak se co nejvíc vyvarovat chybám. Inspiroval mě třeba reprezentant Dan Hájek, který jeho neúspěch ve sprintové kvalifikaci na nedávném mistrovství Evropy přičítal právě nedostatečné přípravě a studování prostoru před závodem. Znalost toho, kudy přesně vede která ulička (což jsem se právě snažil zapamatovat), mi ve finále byla téměř k ničemu (akorát jsem měl představu, kde se ve městě nacházím a ke konci tušil, že už se blížím k cíli). A studování závodů, které se tu v minulosti běžely, také nepomohlo (naše tratě byly totiž úplně odlišné). Stavitel nás (a celou Dominičinu a Jardovu přípravu, za kterou jim samozřejmě moc děkuju) dost nachytal už tím, že start umístil do toho posledního místa, kde bychom ho čekali a kudy jsme plánovali vedení jednoho ze zásadních postupů. Co naopak pomohlo, byly obecné rady - že všechny uličky i stavby jsou mnohem titěrnější, než bych čekal; že tři křižovatky u sebe vypadají jako jedna velká a že kličkování na dlažbě je pomalejší než rovný asfaltový chodník.

Jak Tvůj desetiminutový závod probíhal? Nějaká překvapení na trati či vtipné historky z natáčení?

Vtipné historky z natáčení nemám, to by mě někdo musel nejdřív natočit ;-). A můj závod probíhal hodně rychle, i přesto, že se jednalo o sprint (však jsem taky byl o dvě minuty rychlejší než směrný čas vítěze). Na začátku jsem se ani nestihl moc zorientovat, vyběhl jsem jenom správným směrem do prvního postupu, který mě rozumně napadl a snažil se zdrhat už od začátku. S mapou jsem se srovnal asi až po půl minutce, ale to nevadilo, dál už jsem se na postupy snažil soustředit. A to se mi dařilo, nevběhl jsem do žádné uzavírky ani se neztratil a zpětně bych se za to, jak jsem některé volby promyslel, i pochválil :-). Nenechal jsem se rozhodit menší kličkou, kdy jsem málem netrefil správný průchod ven z náměstí, motivovalo mě naopak to, že jsem doběhl soupeře, který startoval přede mnou a tomu jsem se snažil utéct. Konec trati už jsem pak, myslím, šel bez sebemenšího zaváhání a na doběhu nechal to málo, co z mých sil ještě zbylo.

Než jsi po doběhu slyšel, že průběžně vedeš, na cos čekal, že by Tvůj výkon měl stačit?

V některých místech jsem si připadal až moc pomalý, neběžel jsem na maximum, abych to všechno stihl umapovat - právě proto jsem myslel, že mě na takových postupech ostatní předběhnou a nebudou se s mapováním tak piplat. Navíc ani ono pořadí po doběhu nic neznamenalo, byl jsem teprve v polovině startovního pole, a spousta favoritů startovala až po mě - pak jsem ještě dlouho stál u cíle a klepal se, že ještě budu rád za desítku. Postupně ale všichni odpadli a já mohl slavit.

Za kolik teda v pátek půjdeš tu nominační trojku?

Běhání na dráze ale fakt není moje silná stránka, vždycky běhám pomaleji než je můj stanovený cíl a body pro nominaci (na MED = mistrovství Evropy dorostu) musím pak dohánět v disciplínách s mapou. Navíc když jsme trojku zkoušeli běhat někdy před měsícem v rámci pražského TSM (= tréninkového střediska mládeže), šel jsem jí ještě pomaleji než loni. Je sice pravda, že od té doby jsem ještě potrénoval a o něco zrychlil, ale bojím se, že na mých vysněných 10:15 to stejně stačit nebude.

A na závěr nějaká slova povzbuzení a kuráže pro tvé kotlářácké vrstevníky či následovníky, abys už dále to břímě oddílového úspěchu nemusel na svých bedrech nést sám....

Při čtení téhle otázky jsem si vzpomněl na jeden moment z tradičního středečního tréninku, už před několika lety. Někdo z trenérů se nás tehdy všech ptal, co je náš cíl, čeho bychom chtěli v orienťáku dosáhnout. Já, aniž bych měl jakékoli ponětí o tom, jak a jestli to vůbec bude možné, jsem řekl, že můj cíl je stát se mistrem České republiky. Tušil jsem, že je to úplně mimo mísu, ale potom, co jsem se stal mistrem oblasti, to byl jenom další logický krůček. Ale když si uvědomíme, že všichni do jednoho, kteří se kdy stali vítězem čehokoli, začínali přesně stejně jako my všichni ostatní, zjistíme, že přesně na takový úspěch máme taky my všichni. Stačí jenom chtít a místo procházky v lese závodit, nechat tam úplně všechno, co v sobě máme - proč jinak na ty závody taky jezdíme, že... Myslím, že s takovým přístupem se určitě nějakého velkého oddílového úspěchu dočkáme co nevidět.

(foto: Helena Hudečková)