MČR na klasické trati v Klepáčově

28. 9. 2015 | Dominika Plochová

O posledním zářijovém víkendu pořádal již po čtvrté za posledních 14 let Mistrovství republiky na klasické trati jeden ze šumperských oddílů, a to ve ski areálu Klepáčov. Ne že bychom proti šumperákům něco měli, jen ta cesta do Bulharska přes Vamberk-Žamberk je vždycky stejná pruda, kor když je ještě zrovna v tomto úseku krátkodobá uzavírka.

Disciplinovanost oddílu poslední dobou v řadě aspektů pokulhává, a tentokrát se to projevilo v příjezdu na závody. Naše auto nabralo během cesty zpoždění 45 minut, a Anička, která startovala nejdřív, ke konci cesty počítala každou minutu. Po příjezdu na parkoviště jsme, půl hodiny před startem, však zaparkovali hned vedle podobně nervózních Leváků, vedle kterých v dalším autě krmila Kinynka startující 02 na poslední chvíli Jonáše, div se nezadusil. Překonali jsme však hromadně rekord v cestě z parkoviště na shromaždiště, převlíkání, návštěvě TOIky a úprku do karantény a nakonec všichni odstartovali včas.

Síto kvalifikace bylo letos ještě neúprosnější než kdy dříve, a do finále se probojovali jen Levák v H21 a Terka Nováková V D18 (vyhrála svůj rozběh o 4 minuty). Mezi veterány byli pak úspěšní Jakub Illner a Zdenko Procházka.

Semifinálové tratě ne každého nadchly. Nabízely dva dlouhé postupy, kde se dalo volit buď mezi brutálním traverzem (případně prudkým seběhem a prudkým superdlouhým výlezem) anebo dlouhou obíhačkou po téže cestě tam i zpět. Já tak na trati, která byla přímou čarou 6,5 km, naběhala 9,5 km (oba postupy jsem obíhala po cestě). Jestli to bylo správně či špatně nedokážu říct, chyby, které mi zavřely brány A finále, jsem dělala hlavně na dohledávkách.

Jak se na MČR sluší a patří, dopřáli jsme si luxus spaní na postelích. Ubytování v rekreačním zařízení Losinka kousek od Šumperka nám zpestřila místní výstava domácího zvířectva. Člověk by neřekl, kolik různých druhů slepic se dá vyšlechtit nebo že králík (resp. králíkodlak), může vážit až osm kilo! A dokonce má hroší kůži – několikrát jsem do něj píchla prstem a bylo mu to úplně fuk. Ale možná to bylo spíš tím, že byl tak velkej, že se v tom svém kotci ani nemohl otočit a kousnout mě! Od čtyř od rána nás pak budili kokrhající kohouti (taky výstavní exponáty), kteří mě aspoň vysvobozovali z opakující se noční můry, že jsme zapomněli v ORISu vyplnit soupisky na družstva (ty se běží až za 14 dnů).

Neděle patřila finále. Na shromaždiště jsme to měli kousek, takže jsme tentokrát zvládli přijet včas. Na start to bylo 3 km do kopce, ale že by pak tratě byly downhill, to zrovna ne, naopak byly vedeny ze sedla Skřítek (v zimě je zde výchoziště lyžařských tratí) dále vzhůru přes trojvrcholný hřeben. Na závěr to ale přeci jen trochu z kopce bylo. Poté, co si většina z nás odběhla své B či C finále už jsme jen drželi palce, aby Levák na své 15tikilometrové trati přežil, a aby si Terka doběhla opět pro nějakou medaili. Levák skutečně přežil (ale na doběhu se prý do objektivu fotografa moc neusmíval) a doběhl na 24. místě a Terka nakonec skončila pátá. Dle svých slov zvorala snad každou kontrolu. Nevadí, vyjde to zas příště, i tak se postarala o nejlepší modrobílý výsledek v závodě.

Jakub Illner skončil v H45 na 8. místě, Zdenko Procházka byl sedmý v H70.

Celkově lze závody hodnotit velmi pozitivně, organizačně vše klapalo a skvělé atmosféře přispívali i kvalitní a vtipný komentátoři. Památným zůstane jistě „staré české přísloví, které říká, že 10 kilomterů není 15 kilometrů“ či filosofická polemika o tom, proč je ve dvacítkách tak málo závodnic. „Kluci v tomto věku se starají jen o holky a sport, holky už mají jiné zájmy a starosti“, „Jako jaký třeba?“, „Teď nevím, asi bych se musel nějaký zeptat, ale do takových hlubokých filosofických úvah bych se tu nerad pouštěl!“.

Web závodu se všemi informacemi najdete zde.