Letní vysokohorské soustředění
10. 9. 2013 | Ondra Pospíšil
Možná skutečně platí to, že čím je člověk starší, tím víc blázní (nebo blouzní ?). Už dva roky zpátky jsme si se Šárkou vysnily vysokohorské běžecké soustředění, které mělo svůj předobraz v lobáckých tatranských soustředěních, jichž jsme se za našich mladých let obě zúčastnily a u kterých je v našich archivních tréninkových deníčcích několikrát tlustě napsáno NIKDY VÍCE!. Už bylo tedy letos na čase přestat jenom snít a začít jednat. A tak se stalo, že se nás v posledním srpnovém týdnu sešlo 12 Kotlářáků a jedna spřátelená Pragovanda v podtatranské vísce Ždiar a pět dní jsme zde obíhali místní velehory. Soustředění to nebylo nikterak diskriminační, takže zde měli zástupce nejen dospělí, ale zásluhou Evy a Petra Svobodných i páni veteráni:-)!
Za pět dní jsme naběhali (když to šlo), nachodili (když to nešlo) nebo nalezli (když nešloet a už ani jít) kolem 110 km a nastoupřes 7000 metrů! Na jednotlivé tůry se můžete podívat zde (1. den, 2. den, 3. den, 4. den, 5. den - var. A nebo var. B), myslím, že se všechny báječně povedly a byly pěkně různorodé.
Vrcholem byl asi páteční výstup na Rysy, kdy jsme se důmyslně rozdělili na dvě skupinky, kdy každá dojela autem na opačný konec trasy, odkud vyrazila a téměř na minutu přesně se obě skupinky sešly na vrcholu, kde si předaly klíčky od aut a pokračovaly každá po své trase dále.
Naopak odpočinkový den naplánovaný na třetí krizový den, tedy čtvrtek, nakonec až tak úplně odpočinkový nebyl. Ostrva je hrozný název už sám o sobě, a pokud někdo někdy absolvoval měřený výběh do jejího sedla (3km, 460 metrů převýšení po klikaté pěšince – největší borci to dávají za cca 20 min, veterán Kauli to letos dal za 24 min) má z něj noční můry do konce života. Takže zatímco první dva dny se do největších kopců chodilo a poté v traverzech, méně příkrých pasážích či z kopce běhalo, v tento odpočinkový den se „běželo“ i do tohoto krpálu.... J. Každý den to byl navíc napínavý souboj s místními časovými ukazateli – zda danou trasu zvládneme za poloviční čas nebo ještě rychleji. Zajímavé také bylo poslouchat poznámky turistů, které jsme předbíhali. Nejvtipnější asi byla odpověď maminky, které se synáček ptal, proč ti lidi běží. „Asi je tam medvěd“, odpověděla mu suše maminka:-). Když jsme lezli po řetězech do Priečného sedla ukazoval zas tatínek holčičce, „Vidíš, tady neběžej“. Dvěma horolezcům jdoucím proti nám a tázajícím se, co z toho máme, pak odpovídal každý podle svého – Jirka, že žízeň, Dominika, že radost a Šárka na otázku odpověděla další otázkou „a co vy“:-)?
V tomto duchu se nesl celý skvělý tréninkový týden. Jelikož se nám to všem moc líbilo (ještě uvidí kilometry zúročíme na podzimních závodech), tak se snad v příštím roce zadaří nějaká podobná akce, a třeba se nás na ní sejde ještě víc!
Závěrem bych ještě udělala reklamu našemu ubytování – bydleli jsme ve Ždiaru v Privátu u Milana, kde to bylo více než luxusní (pokoje s koupelnami, zařízená kuchyně, společenská místnost s krbem, sauna, venkovní grilování, trampolína....) za 6 EUR na osobu/noc. Pokud byste někdy hledali osvědčené ubytování v Tatrách, tak toto doporučuje 13 ze 13ti účastníků soustředění!
