Krušnohorský skirogaining s uhelnou KPČ

1. 3. 2015 | Dominika Plochová

Celé to vlastně začalo na LOBech ve Studenci. Stojím u vyčítání, šťourám se v nose při čekání na své mezičasy a bezmyšlenkovitě popadám hustě popsaný reklamní leták na jakýsi závod. Vyklube se z něj upoutávka na krušnohorský šestihodinový skirogaining s centrem v obci Klíny, který se má jet o víkendu na přelomu února a března. Doma kontroluji, že je to skutečně ten víkend, na který zatím nemám žádné velké plány a přemlouvám Libora, ať si konečně pořídí skateový běžky, že to pojedeme vyhrát. Abychom to neměli moc jednoduchý, domlouváme si ještě soupeře ve dvojici Kamča – Jirka. Kamča nakonec nemůže, a tak z Jirky – soka děláme Jirku – parťáka, bereme ho do týmu a v sobotu ráno vyrážíme směr Litvínov a pak ještě výš.

Po cestě do kopců nad Litvínovem, který je od Klínů již jen nějakých 7 kilometrů mi trochu tuhne krev v žilách, protože po sněhu ani památky a už se bojím týmového lynče za to, že jsem kluky vyvezla na lyžařský závod a sníh nikde. Na poslední chvíli se ale sníh přeci jen objevuje, a mě padá velký kámen ze srdce.

Centrum závodu je v Penzionu Stará škola, krásné to budově vypadající z venku jako nádraží, vnitřek však jasně napovídá tomu, že zde kdysi děti zasedaly do školních škamen. Dokonce ještě na dveřích jednotlivých pokojů a místností zůstaly nápisy jako Ředitelna, Sborovna atd… My jsme si objednali ubytování na zemi na půdě, což je krásná rozlehlá a dokonce i docela členitá podkrovní místnost s vlastním sociálním zařízením a pohodlnými matracemi. Okamžitě nás samozřejmě napadá, že je to ideální místo na naše další oddílové Zakončení!

Plány na vítězství nikterak nepodceňujeme, a tak přijíždíme již v sobotu, kdy se dle rozpisu koná nepovinný trénink, při kterém je možné do nedělního závodu získat 15 bodů. Pokyny pro trénink jsou jednoduché - vrátit se zpět s nenulovým počtem bodů (tj. sebrat aspoň jednu kontrolu z pěti) v tříhodinovém limitu. Při pohledu do mapy nemáme sice vůbec představu o zdejších vzdálenostech, místech ani kvalitě stop, všichni tři jsme na Klínech poprvé, ale nepochybujeme o tom, že už v tréninku sebereme vše. Nakonec se nám to jen o kousek nedaří, jednu kontrolu úplně nedojíždíme, protože je umístěna na jednom z jižních svahů, kde kvalita i množství sněhu již není úplně valná, ale i tak máme v nohách za necelé tři hodiny pěkných 36 kilometrů a dostáváme názvu našeho týmu „Jsme tuhý“.

Odpoledne ale na půdě neproležíme, to by bylo, abychom si nevymysleli nějakou KPČ. Nejdříve navštěvujeme rozhlednu Jeřabina, která víc než jako rozhledna vypadá jako terasa na vojenském bunkru, ale nějaký výhled tam na nás přeci jen čeká, to se musí nechat, minimálně na areál litvínovského Chemopetrolu. Už po cestě z Prahy Jirka vyslovuje přání, že když už budeme na Mostecku, chtěl by se podívat na nějakou tu uhelnou pánev. Nejdříve debatujeme o tom, jak si ji představujeme (shodujeme se na tom, že asi tak jako Mordor) a pak už míříme do nedalekého, mediálně v současnosti velmi známého, Horního Jiřetína, odbočujeme z hlavní silnice směrem, kde je v mapě šedo (jakože ta pánev), vystupujeme z auta a prodíráme se asi dva kilometry střídavě strništěm a dvoumetrovou trávou kamsi odkud slyšíme podivné strojové až ječivé zvuky (to budou asi skřeti) a tušíme celý ten Mordor. Vždycky to vypadá, že už tamhle za kopečkem bude ta obrovská propast a výhled na celou tu uhelnou nádheru, ale musíme nejdřív potkat divočáka, srnku a nějakýho dravýho ptáka než se nám to poštěstí. Mordor dobrej, jen skřeta jsme nezahlídli, a ani žádnej oheň, jen nějakej zuřivě skřípající stroj, který měl přesně v 5 padla. KPČ výborný, to je tak když vyrazíte na víkend se dvěma muži:-)!

Ale zpět k závodění. V sobotu se pánové nad nabídkou LOBáckého stolečku jen ušklíbli, že prý mapu budou mít v kapse. Výsledkem byly dvě ztracené mapy ze tří a neskutečný vopruz při neustálém vynadavání a zandavání té poslední pozůstalé. Čekám, že přes noc a do hlavního závodu dostanou rozum. Ráno na mě ale vrhají opět pubertální ksichty, že do něčeho takovýho je v životě nedonutím se navlíknout. Mapu si ukládají do batohů a celou cestu nakonec mapuju já, co se za stoleček nestydím. Tak už to holt v Kotlářce chodí… prostě krásní muži a silná žena:-)! Po prostudování mapy, kterou jsme dostali půl hodiny před startem máme jasno v tom, co objedeme určitě a i v tom, co možná, když bude dost času. Procházíme pak klasickými rogainingovými stádii, kdy máme nejdříve velké oči, že dáme vše, do hodiny od startu přijde vystřízlivění, že to asi tak snadno nepůjde, poté úvahy, jestli vůbec stihnem ten stanovený základ, až je zase najednou času dost a v člověku se pere varianta přijet do cíle o hodinu dřív nebo se snažit do poslední chvíle téměř o nemožné. Během závodu nás navíc trochu brzdí chodecká vložka, tedy cca 3 km s běžkama v rukou po silnici či pár dalších pasáží, které je třeba překonat „na sucho“. Nakonec tak u nás vítězí první varianta, objíždíme už před startem stanovený základ a přijíždíme do cíle 50 minut před koncem limitu. Mít o kontrolu víc by znamenalo dalších 16 km, navíc na jižních svazích, kde pořadatel předesílal ne úplně dobré sněhové podmínky.

V konečném zúčtování vítězíme v kategorii MIXů a celkově obsazujeme 3. místo. Poráží nás první chlapi a první MIX vetoši, nějací nabušení Němci. Oba týmy stihly vše, což je pro nás naprosto nepochopitelné.

Každopádně, pokud hledáte novou lokalitu, kam někdy vyrazit na běžky a ještě jste zde nebyli, můžeme Klíny a jejich okolí vřele doporučit. Neprojíždí tu sice stopy každý den jako v Jizerkách, ale projížďka k vodní nádrži Fláje rozhodně stojí za to a taky vám tu zdaleka nehrozí davová psychóza jako třeba v Bedřichově!

A jak jste se o víkendu činili vy ostatní? Co třeba stříbrné Dámy s lampiony, neporeferují nám o svém úspěchu na Krkonošské 50? Nebo někdo jiný...?