Jak se (mi) běhá na severu. Z deníčku Majky D.

21. 6. 2016 | Majka Pospíšilová

Jak možná někteří víte, vyrazila jsem studijně/pracovně na červen na sever. Konkrétně celkem dost na sever – sídlím v Bodø. Což je až za polárním kruhem, takže mimo jiné už jsem docela dlouho neviděla pořádnou noc... Po cestě sem jsem letěla přes Oslo. Letadlo jsem sdílela mimo jiné s Liborem Forstem, který jel připravovat trailové mistrovství příští rok do Švédska. Ptal se mě, zda jedu na sever za orienťákem. No, není to ten pravý cíl, ale jo, vlastně i částečně kvůli němu.

Bodø je městečko v severní části Norska. Místní hrdě hlásí, že se jedná o druhé největší město na severu (po Tromso). A je 12. největším městem v celém Norsku. Je zde jeden orientační klub (B&O), který prý má cca 200 členů. Nicméně aktivních je poměrně málo, jsou to hlavně veteráni a mlaďoši (DH14-16). V hlavních kategoriích DH21 tu prakticky nikdo nezávodí. Prý „prostě zmizeli“. Naštěstí jich zůstalo dost na to, aby se pravidelně (úterky) pořádaly mapové tréninky. A dokonce se i v těchto končinách občas odehrávají i závody. A co je typické pro Norsko – mají zde mapy s pevnými kontrolami, které je možné si za nekřesťanské peníze koupit... třeba ve sportovním obchodě, nebo na benzínce. Nicméně nic takového, jako tréninky nemají (nebo mi to aspoň neprozradili:), takže si musím vystačit s úterními mapáči a mapami s pevnými kontrolami.

Takže čím je Norsko tak specifické? (haha, i když vlastně nevím, zda mohu mluvit za celé Norsko, tady na severu je to možná celé jinak:).

1)      Trénování. Nebydlím přímo v centru Bodø, ale nedaleko univerzity. Je to kousek od moře a zároveň od „hor“ (jasně, mají něco přes 200 m.n.m., ale když si uvědomíte, že se na ně musí doběhnout skoro od moře, tak to zas taková brnkačka není. Terén je docela zvláštní, buď jsou to široké cest - v zimě jsou to cesty na běžky, takže jsou široké na rolbu, nebo jsou to takové skoro horské pěšinky. Na nich je obtížné běhat nejen nahoru, ale také dolů – hodně tu prší, takže jsou často rozbahněné a jste rádi, že je nesjedete po zadku. Jakékoliv menší pěšiny jsou téměř neviditelné, hodně zarostlé (v půlce května se to tu začalo zelenat a vyrostlo to do pěkných buší). I když kilometry tu utíkají dost rychle - než se dostanete na kopec a zpět, tak máte třeba 13 km, ani si toho nevšimnete.

2)      Pevné kontroly. Dobré pro seznámení s terénem. Často jsou lehké, u cesty, aby se k nim dostali i místní veteráni. I když... Ne všechny. Vypadají asi takto:

3)      Ražení. Naivně jsem si sem vzala svůj čip. Je mi k ničemu. Norové jsou fixovaní na svoje Emitky. Vůbec nechápu proč. Takto to vypadá:

 

Je to ohromně nepraktické – velké, dá se tím razit jen jedním způsobem a blbě se to do stojanu strká. Řekla bych, že jsem strávila celkově minimálně půl minuty na sprintu, když jsem se snažila narvat tuhle divnou věc, kam patří. A navíc, vůbec nepoznáte, jestli jste kontrolu opravdu orazili – nic nepípá, nebliká. Takže jak debil vždycky stojím pár vteřin u kontroly, abych měla jistotu, že jsem orazila.

4)      Zvířata. Tak zvířat je tu spoustu. Hlavně teda komárů – všude jsou bažiny, takže všude komáři. Takže buď je zima, nebo jste totálně poštípaní. Vyberte si. Pak jsou tu taky losi. Kvůli těm jsem sem jela hlavně. A úkol splněn. Jednoho jsem viděla z auta, neměl sice paroží, ale byl to los! Oddílový kolega Arne se mi snažil vysvětlit, jak se před losy chránit (netušil, že já si ho přeju potkat, myslel si, že se jich bojím). Hlavní je je nevystrašit – takže jakmile ho uvidíte, zpívejte si, dupejte apod. Což v tom autě nemělo moc smysl, že. Při běhání jsem se ještě seznámila s orlem mořským, u toho mi ale nikdo nesdělil, jak se před ním bránit (málem mě totiž sejmul). Bohužel nedisponuji žádnými fotografiemi výše zmiňovaných živočichů.

5)      Počasí. Prostě skvělé. Opravdové vedro je, když je 12 stupňů. Což obvykle není. Většinou prší, průměr je tak okolo 8. Nejméně jsme měli 2,5°C. To byla pak super zábava při tréninku krosit místní říčku. Takže závody vypadají například takhle:

 

Už se netěším na české tropy.

6)      Úterní tréninky. Můžete zhodnotit sami, toto jsou moje mapy s postupy. Z prvního tréninku jsem byla totálně nadšená (možná proto, že jsem se neztratila úplně, jen jsem místy přesně netušila, kde jsem, zvláště po cestě na kontrolu č. 11):

Druhý trénink už tak podařený nebyl – měla jsem dojem, že kromě 1 nemohu najít skoro nic pořádně. Možná to bylo dáno tím, že kontrola č. 2 byla špatně. Tím pádem jsem byla tak trochu posunutá celý závod. Vtipné na tom bylo, že jsem na to do konce závodu nepřišla. Od ostatních orienťáků se mi dostalo uznání, že jsem kontrolu našla tak rychle (haha, prostě když ji nemohu najít, tak chodím okolo v soustředných kruzích, až na ni narazím, ne? - viz taktika na klasice v bodě č. 7). Dál jsem byla hodně zmatená jejich způsobem mapování. Ve skutečnosti byly v terénu různé skály, které ovšem nebyly v mapě (ok, byly to jen „malé skalky“, ale mě to dost zmátlo). Konkrétně u kontrol 3 a 4.

 

7)      Závody. No, tak nemohu úplně objektivně posoudit, byla jsem jen na jednom závodě a to konkrétně na 3 denních, které pořádal klub Mo (z Mo i Rana). Klasický oblasťák 3 a půl hodiny cesty autem:) Nazývali to oblastním mistrovstvím. Při cestě se mě opatrně vyptávali, jak je to u nás s orienťáky. Jaká je účast na závodech apod. Asi to mělo ten důvod, že na místní oblasťáky jezdí 3-4 oddíly, celkově závodilo cca 70 lidí. Na ukázku zde máte fotku shromaždiště:

Prý je to bída, před 6 lety jich závodilo 200! Ale má to svoje výhody. Nemusíte řešit parkoviště, místa na stany, startovní hodiny (startující se prostě vyvolávají...). Já jsem byla hodně zmatená, do jaké kategorie se přihlásit. Neměli D21. Bylo mi řečeno, že pro mě je D17 (tuším, že je pro všechny od 17 do 45). A prý že si z toho nemám nic dělat, že se můžu cítit jako teenager. Tak dyť skoro jsem, ne? Takže jsem si mohla změřit síly s cca 4 dalšími ženami. První den jsme měli sprint v Mo i Rana. Jedná se o takové dost industriální město u moře. Sprint byl hodně jednoduchý, takže člověk musel hodně běžet. Podle analýz, které mi nabídli k nahlédnutí po závodě, se mi podařilo volit i nejkratší varianty (ale rozdíly byly v desítkách metrů). Postupy zde:

Jen asi snejkování na 11 nebylo úplně ideál. Můj celkem bezchybný závod byl oceněn 1. místem před Ashild Kolstad. Ta mi druhý den gratulovala a říkala, jak je skvělé, že jsem přijela, protože je to ona, která vždy vyhrává, takže je fajn, když si může s někým jiným poměřit síly. No, tak to netušila, že já jsem jí schopná stačit jen na asfaltu v jednoduchém městě. Druhý den totiž následovala krátká v typickém norském lese plném bažin a jemných terénních tvarů. Tam se tedy její přání o možnosti s někým pořádně soupeřit nesplnilo. Ujišťovala mě sice, že ona v tomhle terénu už trénovala, ale stejně to asi nesmaže 5 minut, které mi nadělila:) Takže, kde jsem ztratila těch 5 minut? První moje chyba je, že neodhaduji terén. Bojím se bažin a bojím se, že se ztratím. Bažiny jsou doopravdy vlastně to nejlepší, kde se dá běhat – jsou to tak trochu podmáčené louky. Takže v terénu jasné (jedná se o absolutně rovná místa), přehledné (většinou na nich nic neroste) a tudíž se tam dá relativně dobře běžet. Postupy z krátké jsou zde:

Můj strach, že se ztratím, mě vede ke špatným volbám – běhám příliš po cestách (např. na 1, nebo na 10), čímž si zbytečně přidávám vrstevnice či metry (a navíc – slézt z kopce před 10 byl opravdu docela oříšek). Běžím dost pomalu, neustále sleduji, kde jsem, protože vím, že kdybych se ztratila, tak už se nikdy nenajdu. Stejně ale občas absolutně netuším, kde jsem (např. zelená část mezi 5 a 6), případně si nejsem jistá, zda stojím na správné kupce, nebo kupce o kousek vedle (třeba před 8). No anebo prostě udělám pěknou botu – jako na kontrole č. 3. I když, myslím, že mě nestála víc jak 2 minuty, což vlastně není v součtu až tak špatné. Jedna z oddílových kolegyň mi popisovala, jak na kontrole č. 11 (běžela jinou trať, ale kontrolu měla stejnou), nechala 22 minut. A to stála těsně u ní, minimálně 3x. Takže vlastně docela dobrý výsledek. Být 3. na oblastním mistrovství (no z 6, ok, ale co na tom). V neděli nás čekala klasika a tam se konečně přihodilo to, na co jsem se celou dobu těšila. Super obrovská chyba (v mém podání dokonce dvojitá). Chyba, při které vůbec netušíte, kde jste a co máte dělat, abyste se našli. Jak to tedy bylo? Jednalo se o superdlouhý postup na kontrolu č. 2:

Vítězka ho šla 18 minut, já 26. Jakto? No tak ze začátku se mi dařilo. Po nějaké době jsem začla mít potíže s velikostí mapy. Mapa byla tak veliká, že se mi nedařilo zároveň plánovat postup (a vědět, co by mělo v realizaci následovat) a vnímat, kde na mapě jsem. Vedlo to k tomu, že jsem se náhle ocitla u jezera, netuším jak. Ok, ne zas tak velká chyba. Jezero je dobrý orientační bod. Dále realizace probíhala podle představ, dokonce jsem tušila, kde jsem. Až na dohledávku. Nedoběhla jsem kontrolu, stála jsem na dřívější bažině a absolutně jsem netušila, co mám dělat. Super! Až po cca 6 minutovém pobíhání kolem dokola mě napadlo seběhnout dolů k bažině, srovnat si mapu a uvědomit si, kde jsem opravdu byla.

A komu by to nestačilo, ten může od Bodø zajet na podzim, pořádají tady mistrovství Norska!

https://onm2016.wordpress.com/

Přijeďte, třeba taky uvidíte losa.

A komu to nestačí, může si prohlédnout kompletní deníček na následujícím odkazu:

https://majkabodo.blogspot.com/