Jak jsme se měli na Lipici
12. 3. 2015 | Majka Dlouhá
Pokud chcete parádně natrénovat, poznat, co je to slovinská bóra, ztratit se v závrtu, nebo si poměřit síly s Tove Alexandersson, jsou závody na Lipici ta pravá volba. Někteří sem jezdí každoročně a ví, co od toho čekat, jiní, jako třeba já do toho šli s různými představami. To, že závody budou v krasové oblasti, ve mně vyvolalo dojem, že se bude jednat o terény podobné Slovak Karst Cupu. Chyba lávky, ale o tom až dále. Naše výprava složená z „profesionálů“ prakticky ze všech českých oblastí (pražská, středočeská, východočeská, západočeská, jihočeská) zapomněla na své orienťácké příslušnosti a pod dresem nového oddílu Co kde Radim posbíral vyrazila směr Slovinsko na 5ti denní závody Lipica Open (7.–11.3.2015). Cesta autem byla dlouhá, podobná klasické trati, a nabízela několik voleb postupů. Naše auto zvolilo postup přes Brno a Vídeň, Kuba Makovský vezl Tretru přes Jihlavu a Znojmo, které prý navštívili dvakrát, Martin Janda se vydal přes Salzburg. Každý ale ví, že na klasiku je třeba se dobře připravit, zvolit tu správnou stravu. Pokud si na klasiku dáte dortík s hořčicí, tak rozhodně daleko nedojedete. Martin Janda si tuto poučku bude muset zopakovat, jeho autu se po dortíku s hořčicí (rozuměj smíchanou naftou s benzínem) jet nechtělo. Později to sice vysvětloval tak, že dříve byl zvyklý kupovat dortíky (rozuměj naftu) a prostě zvyk je zvyk, ale ten mišmaš z útrob žaludku jeho auta bylo třeba vypumpovat. Ukázalo se tak, že jedno jakou volbu zvolíš, důležité je správně se najíst. Většina výpravy tak dorazila před půlnocí, dortíci dvě hodiny po půlnoci. Své hlavy jsme složili v příjemném hostelu ve vesnici OčiZla. Slovinci obecně mají spoustu malebných názvů (nejen) vesnic. Vězte, že je vše v pořádku, když se ocitnete v Kozině, Šmarje a podobně. No a v atletice Slovinsko reprezentuje například Maruša Mišmaš.
Etapa první, která se konala po kratším či delším spánku nedaleko Lipice (opravdu jsme viděli ty slavné bílé koně), mě ujistila v tom, že se o Slovak Karst Cup jednat nebude. Terén sice byl závrtový, ale charakter lesa a podložka bylo pro mě něco absolutně nového. Vápencové kameny rozházené po středomořském ostnatém lese protkaném kamenitými hrázkami snížily rychlost mého tempa i na 12 km/hod (hm... asi to bylo spíš 12 min/km), rychlost jsem záměrně snižovala i z opatrnosti, abych se v závrtovém terénu někde neztratila. S pocitem, že jsem svých 50 poctivě odpracovaných minut naplnila jen drobnými chybkami, mě ale stálo „jen“ 17 minut na vítězný čas Tove. S Dominikou jsme započaly tvrdý a vyrovnaný boj, který skončil rozdílem 8 vteřin ve prospěch Dominiky, Šárka z konkurenčního oddílu Co ani Radim nesbírá Tove šlapala na paty (ztrácela pouze 9 minut). Pro Ondru byla konkurence tvrdá, závod v elitě ukončil na 90. místě, Martin N. byl před ním na 76. místě. Tonda, který zde byl s Pragofkou byl 13. Odpolední trénink ve stejném terénu byl multi combi, kombotech, nebo jak se to jmenuje. Těžká podložka snížila mé nezávodní tempo na chůzi, ale o to větší jsem měla radost z každého nalezeného lampionu. Foukalo celý den. Zuzka Jiřištová nakonec na závody nedorazila, přestože chvíli tvrdila, že dorazí, pak to zrušila, a pak zrušení zrušila a pak to celé zrušila.
Druhá etapa více klasického charakteru, která měla centrum nedaleko Kazlje, proškolila i mě v tom, že je vhodné se před závody správně najíst. Prošlá slanina se při obíhačce na 1, podívala do krku. Celý závod jsem tak regulovala rychlost, aby se jí opět nechtělo ven. Terén podobný etapě první, o trochu lépe průběžný, o to větší byla potřeba se koncentrovat na realizaci postupu a celou dobu neztratit pojem o tom, kde jsem. Kiril v lese vytvořil místa neprůchodná, Kiril v elitě prošel a zvítězil. Etapa byla svým charakterem nejdelší z celých závodů, i když pro Tove to bylo jen na 51 minut, takže ne příliš pořádná klasika. Dominika nade mnou vyhrála souboj s přehledem 2 minut (podobně jako den předtím 17 min za Tove), Šárka opět v závěsu Tove (8 min). Tonda 9, Ondra tentokrát 77. a Martin 85. Znaveni delší tratí jsme nevyrazili trénovat, ale na vodopád. Flaška se jel umýt do hostelu, Cholera k vodopádu došel, ale velmi ho to znavilo a brblal. Fanda litoval, že jsme nebyli v Terstu. Odměnou byla zmrzlina a večeře v Piranu. Dorotka Dědková všechny u večeře bavila, neboť si objednala mořské plody, které nikdy nejedla a trochu se jich bála, ale nakonec to zvládla! Zachránila to povídáním o své hvězdné herecké kariéře a historkami od Krause. Zakoupili jsme pivo – rozdělili jsme se na Laškovce (pivo Laško), Unionovce (pivo Union), pivaře (pivo Pivo) a Koktovce (limo Cocta Cocta, Slovinská Kofola). Jo a pak taky na ty, kteří upřednostňují víno. Stále foukalo.
Etapa třetí slibovala překvapení. Centrum v Ajdovščině (Indočíně) nás přivítalo fontánou (uraženým hydrantem) a výhledem na protější skalnatý svah. Několik desítek minut po odstartování závodu se po zdánlivě nepřelezitelných skalách začali šplhat odvážní závodníci. Zvažovali jsme, zda na start vzít i sedáky a úvazky. Přehlednost protějšího svahu nás vedla k myšlence pořídit si elektronickou tužku a analyzovat postupy přímo při realizaci. Převýšení na start slibovalo downhill, převýšení uváděné pro tratě poukazovalo také na šplhání vzhůru. Z ukázky mapy se dalo očekávat, že půjde o rychlé mapování na náhorní plošině s loukami, kamennými remízky a zelenými hustníčky. Cesta na start už byla vysokohorského charakteru. Při závodě bylo třeba pečlivě číst mapu (v oblasti kamenů byla mapa hůře čitelná, místy bylo třeba hledat drobné pěšinky zjednodušující postupy), umět držet výšku v prudším svahu, sbíhat s rozmyslem, na loukách držet neustále pozornost – tratě byly do sebe několikrát zamotány. Přes krátké zaváhání na 12ku jsem všechno udržela až do cíle. Asi bylo více těch, které neudržely, tak mě samotnou překvapil výsledek. Tove nebyla první, ale třetí, jen místo přede mnou a 4 minuty. Neuvěřitelné se zdálo i pro ty, co mě potkali na trati stát zmateně na louce (ona chybka na 12ku). Dominika tentokráte souboj se mnou prohrála, Šárka už nedýchala Tove na záda. Ondra přestože naštvaný, s bolavým kotníkem a rozbitým popisníkem, ale stále lepší (61.), před Martinem (65.). Tonda opět 9. Martin Nývlt se za Tove dokonce proběhl, prý rychlost nic extra, i když přiznal, že on tolik nemapoval. Flaška zas negativně zhodnotil stav její vlasové pokrývky. Odpolední tréninkový sprint ve Vipavě byl sice tréninkový, ale byla možnost se změřit s loňskými časy reprezentantů, které Dominika málem překonala.
Etapa čtvrtá byla ještě větší záhadou. Popsaná jako most demanding area of all five, délkou relativně krátká, ale ukázky terénu slibovaly velmi pomalý běh. Shromaždiště opět v Ajdovščině, tratě vedené po druhém svahu (než den předtím) prudce zvedajícího se údolí. Stále foukalo, a tak se někteří vydali na start v igelitovém pytli (otázka je, zda to bylo kvůli větru). V první půlce nás čekal velmi kamenitý terén s náročným během i orientací. Některé kontroly by si přesto zasloužily pečlivější stavitelskou přípravu – i těžší kontrola byla trochu znehodnocena jednoduchým náběhem, těžký náběh pak mnohdy nebyl tak těžký, vzhledem k lehké kontrole na konci. I přes to se mi podařilo na jedné ne tak složité kontrole získat nejhorší mezičas a ztrátu 3 minuty. V druhé půli nás čekal běh pres louky s nabitými elektrickými ohradníky. Kdybych více trénovala skok vysoký, nebo vyrostla do výše Beta a vypilovala jeho techniku přeskakování ohradníků, nemusela bych projít elektrickým šokem. Konec trati sliboval stavitelovu hubičku v podobě místy obtížně překonatelného plynovodu a Šípkového Růžence. Plynovod byl zdolán šplhem, plazem, či prostým během po plynovodní trubce. Šípkovým Růžencem byl nazván hustník obepínající se okolo předposlední kontroly, který znásobil šrámy z předchozích etap. Kontrola v Šípkovém Růženci připomínala PPŽ v Tróji, chyběl jen seběh na skládku. Pragofka mrčela, Tove zase vyhrála a zas se naši chlapci všichni předháněli v tom, kdo s ní vydržel chvíli běžet. Já s Dominikou jsme podaly stabilní vyrovnaný výkon, já zaostala sekundu. Tentokrát i Šárka zapadla do naší výkonnostní skupiny a nadělila nám jen půl minuty. Tonda byl 7., Ondra tentokrát 61., Martinovi se dařilo více (41.). Trénink v Plieskavici obsahoval zrádného hada, ze kterého mnozí vypadli a byli rádi, když trefili nazpět. Zážitek byl umocněn počtem klíšťat, která jsme si přivezli. Večer víno, ženy zpěv. Už nefoukalo.
Poslední pátá etapa byla dle slibů pořadatelů nejrychlejší. Po předchozích etapách vyloženě „leťák“, spousta kontrol v závrtech a potřeba neustále se koncentrovat a neudělat paralelní chybu. Dohnat o 4 vteřiny čas na místní Slovinku Mojcu Flerin, která si před závody dávala cigárko, se nepodařilo ani mně ani Dominice. Asi jsme zvolily špatnou tréninkovou přípravu. Je třeba začít pořádně kouřit a výkony půjdou nahoru. V celkovém výsledku překvapivě zvítězila Tove, vzhledem ke špatné konstelaci hvězd (pro Dominiku) jsem nakonec velmi vyrovnaný souboj nad Dominikou vyhrála já, Šárka na poslední etapu odjela. Ondra podal nejlepší výkon za celých 5 dní, byl 29. Nejlépe se dařilo Tondovi, který byl na etapě 2! Celkově tak všichni odjeli se silným zážitkem a někteří i s medailí (Lenka Mechlová a Jarda Hlaváč). Cholera si krom zážitků odvezl 3 sklenice medu.
A hlavně, kdo může říci, že závodil s Tove? Jo a Ondra ji ani nevyfotil, protože běhá tak strašně rychle.
Radime, díky za bezchybnou organizaci a překlady z domorodštiny!
A Dominice a její káře děkujeme za transportní služby.
Celkové pořadí Kotlíků po 5 etapách:
M21E Ondra 43., M18 Tonda 4., W21E Majka 8.-9., Dominika 11.
Níže na ukázku najdete mapy z jednotlivých dnů s tratěmi W21E/W21E a zde najdete i Dominičiny postupy, ať vidíte, jak se tam každý den dala nechat pěkná dávka minut:-)! A zde jsou k dispozici Majčiny postupy, ať vidíte, jak se dá vyrovnaný závod (s Dominikou) vyrovnat na různých chybách).
Fotky Fandy zde, na Karýkovy fotky se můžete podívat zde a Michal fotil takto.
Ondrovy fotky tady.
Ze závodů byl také pořízen rozhovor s šéftrenérem, který je tuto.
