Jak jsme s Dominikou zase nevyhráli Koloběh
5. 12. 2016 | Tomáš Johanovský
Již podruhé mě naše předsedkyně přesvědčila, abych podstoupil krutá muka vstávání v sobotu v pět ráno, mrznutí na Řípu, jízdy na dětském (jejím) kole a dlouhého běhání po asfaltu. A zase jsme nevyhráli… Ale zvedlo se naše nasazení, nebo ochabla konkurence a tak to dopadlo lépe než loni.
Ale popořadě. Koloběh je taková prazvláštní akce, o které už jsem pár let věděl a někteří Kotlářáci (Dominika, Martin Nývlt, Simča a další) se jí opakovaně dobrovolně účastnili. Což mě vždycky celkem překvapovalo, protože je to závod veskrze divný. Posuďte sami - vstává se absurdně brzo ráno (odjezd autobusů v 6:00 z Dejvické, na startu pro změnu hodina čekání v mrazu), dvojice má k dispozici jen jedno kolo, na vyhlášení výsledků se čeká mnoho hodin po doběhu vítězů, trasa je každý rok stejná a minimálně z poloviny je po asfaltu, za 500 Kč na osobu dostanete dopravu z Prahy na Říp, možnost se osprchovat, startovní číslo, dva párky a pár fáborků jako značení trati. Žádná čipová časomíra a jedna občerstvovačka na trati je unikum posledních dvou let.
Situaci změnilo, když mě Dominika 11 měsíců před ročníkem 2015 oslovila, jestli s ní nechci běžet (nebo jet?) a že všechno zařídí. Protože tak lákavý nabídky nedostávám často, tak jsem souhlasil. Ale to už je dlouho zpátky. První pokus mě neodradil, dopadli jsem docela dobře (9. místo ve slušné konkurenci) a porazili jsme Miloše Smrčku, což se mi nikde jinde nepodařilo. Za rok už jsem zapomněl jak brzo se vstává, jaká je na Řípu zima a jak má Dominika malý kolo. Taky jsem se v roce 2015 na trati ztratil, a tak byla šance ještě zlepšit náš cílový čas, proto bylo nutné to znovu zkusit i letos.
Dominika opět všechno zařídila, vymyslela, odvezla a připravila (a nechala si opravit kolo), a já musel vlastně jen brzo vstávat. Součástí příprav na letošní ročník bylo taky zásadní rozhodnutí, že nepojedeme s batohem, ale jen sušenkama po kapsách a minimem pití. To se později ukázalo jako dobrý nápad a dost nám to na trati pomohlo. Letos jsme i míň než obvykle trpěli zimou na startu, protože pořadatelé uspořádali na vrcholu Řípu dobročinnou sbírku oblečení a my tak nemuseli vozit předstartovní oblečení s sebou (odvoz věcí ze startu do cíle tenhle závod bohužel neumí).
V 8:30 jsme za krásných zimních podmínek (spousta slunce, tak pět stupňů pod nulou) vyrazili z kopce dolů. Strategie byla podobná jako loni - abych se příliš nezadýchal a Dominika se nebála ve sjezdech, tak jsem všechny kopce nahoru i dolů jezdil na kole já a Dominika je běhala. Běžně se předpokládá, že závodník na kole odpočívá, ale u nás závodník na kole odpočívá trochu méně, protože má sedlo moc nízko. Zase pár sjezdů na trati je na kole moc hezkých a tam se sedlo dole hodí. Bez batohu jsme neztráceli čas při předávání kola a bylo to mnohem pohodlnější než loni. Celý závod probíhá tak, že se mixová dvojice střídá po zhruba 500 až 1000 metrech v běhu (v závěru je to spíš už jen 300 - 500 m) a snaží se předávat si kolo co nejrychleji a přitom závodí s dalšími 160 dvojicemi.
Dominika běžela jako drak a tak jsme se na začátku usadili společně s Pepou Goderem a Simčou v první trojce závodu. Několik vteřin jsem byl i úplně první (sice na kole, ale i to se počítá). Měli jsme v plánu běžet na začátku jako o život a zkusit to vydržet celých 46 kilometrů do cíle. Ukázalo se, že podobný plán měli i další účastníci, zejména mistr republiky v maratonu Vít Pavlišta a taky Radka Churáňová a Bára Jíšová (obě běhají rychleji než já :) a jejich parťáci.
Po pár kilometrech nám tyhle tři dvojice utekly a my se usadili na pěkném čtvrtém místě. Což nás trochu překvapilo, protože loni jsme touhle dobou byli až devátí. Taky nás překvapilo, že se s námi nedrží Simča s Pepou a že nás pořád nepředběhli Martin Nývlt s Janou Ryantovou, které jsme považovali za naše hlavní soupeře v boji o první desítku. Trasa vedla po červené značce přes pole, vesnice a lesy. Naštěstí všechno bahno na trati zmrzlo a dalo se slušně běžet i jet a pěkně nám to utíkalo v tempu lehce nad čtyři minuty na kilák. Po deseti kilometrech už jsme před sebou nikoho neviděli, nicméně za námi se objevil poměrně dlouhý a nepříliš vzdálený had pronásledovatelů, obsahující i naše oddílové kolegy.
Pokud tady čekáte nějaký zajímavý vývoj závodu, soupeření na trati, zvraty v pořadí a podobně, tak je mi líto, ale máte smůlu. Dalších zhruba dvacet kilometrů znamenalo stále stejné pořadí, průběh Kralupami nad Vltavou, výjezd na kopec u Máslovic a o několik minut lepší mezičasy než loni. Pořád jsme měli kousek za sebou několik dvojic a daleko před sebou pusto a prázdno. Naštěstí našemu ďábelskému tempu se na dohled udržely už jen dvě dvojice - Martin s Janou a neznámí žluťásci za nima. V duchu jsme si pogratulovali k velké bedně a smířili se s tím, že nás tyhle dvě dvojice doběhnou a že čtvrtý místo asi neudržíme. Při seběhu k Vltavě nám už dýchali na záda a my se s bramborou pomalu loučili.
Nicméně i bramborová medaile se počítá a nechtěli jsme ji darovat soupeřům úplně zadarmo. Hlavně se nám vůbec nechtělo po třech hodinách finišovat na cílové čáře a tak jsme zkusili u vody přidat a naše tempo se rázem dostalo pod 4 minuty na kilák. Asi tři kilometry před cílem přišla největší krize, když nás od soupeřů dělilo jen necelých sto metrů a my už mleli z posledního. Asfaltová cyklostezka vypadala nekonečně a my se moc těšili k ZOO, která už je dost blízko cíle. Nicméně nás pořád nikdo nepředbíhal a postupem času bylo jasný, že už ani nepředběhne. Před cílem bylo vidět, že soupeři už taky moc nemůžou a poslední kilák do loděnice v Troji už jsme se jen opatrně ohlíželi a radovali z krásnýho úspěchu. To jsme ještě netušili, že až do cíle se bude finišovat ne o naše čtvrté, ale o páté místo Martina s Janou, kteří o ně přišli doslova pár metrů před cílem.
V cíli nás čekala sprcha, pokus o výklus, gratulace soupeřů a všeobecný úpadek jako po každém náročném závodě. Počkali jsme si na doběh Simči s Pepou na pěkném 10. místě a pak už se jen čekalo a čekalo a čekalo na vyhlášení. Radost nám udělaly docela slušné ceny a taky úspěch v tombole (neupotřebíte někdo poukaz na instalaci bezpečnostního alarmu? ). Naši aktivitu jsme jako správní závodníci sledovali a nahráli na Stravu. Celkové výsledky najdete tady, Kotlíci obsadili tři místa v první desítce, takže jsme ostudu rozhodně neudělali. K tomu přidal ještě 68. místo další Kotlík, Petr Vojtík s parťačkou (viz třetí obrázek, kdo ho ještě neznáte:-).
Foto: web pořadatele
