Interview s mistry!
13. 10. 2016 | Dominika Plochová
A máme tady exkluzivní rozhovor s našimi novopečenými žákovskými mistry Dorotkou a Milanem!
1) Tak doufám, že jste na sebe náležitě pyšní a už ste se pochlubili všude možně, co říkali doma:-)?
Dorotka: U nás doma se to vědělo už asi půl hodiny po vítězném doběhu (Dominiko...:-), takže mi začaly přicházet různé sms gratulace... Myslím, že rodina byla stejně překvapená a nadšená, jako já. Také je velmi zaujala váha medaile, která byla samozřejmě vybalena z batohu jako první!
Milan: Doma prý obdivují, že nikdo z družstva závod nepokazil a taky si mysleli, že nikdo jiný, než VčO, už snad vůbec nemůže vyhrát.
2) Přemýšleli jste před závodem o možném výsledku, měli jste přehled o soupeřích nebo jste se tím vůbec nezabývali?
Dorotka: Už když jsem se koukala v Orisu na soupisky, všimla jsem si šťasného čísla 421 :-)
Taky jsem se dívala, že já, Milan, Ema Bulířová a Jolča Štraitová běžíme ve stejném družstvu (POB 1) druhým rokem stejnou kategorii, takže bychom teoreticky mohli mít lepší výsledky, než minulý rok. Na bednu jsem sice občas pomyslela, ale rozhodně jsem nečekala tak velký úspěch!
O družstvech jiných oblastí jsem nic moc nezjistila, jenom jsem očekávala dobré výkony některých D14, jejichž jména jsem často slýchala na velkých závodech.
Milan: No, na startu jsem si vzpomněl na to, že na posledních třech velkých štafetových závodech jsem z 1.úseku přiběhl dvakrát první a jednou druhý, takže jsem to chtěl samozřejmě zopakovat. Na druhou stranu přijeli na nedělní závod kluci z Východočeské oblasti, kteří nejsou vůbec na špatné úrovni, takže jsem věděl, že by to bylo hodně těžké. A ti z oblasti Vysočina se zase chlubili, že jejich první družstvo je letos výjimečně silné, těch jsem se proto taky trochu bál.
3) Jak probíhal váš úsek, byly nějaké chybky? A hlavně, byli jste nervózní?
Dorotka: Určitě jsem byla nervózní těsně před startem. Když jsem ale zdolávala ten úvodní kopec, na nervozitu nebyl čas ani energie. V tu chvíli jsem ještě měla náskok asi dvě minuty, takže tam byla nějaká časová rezerva.
Na dvojce jsem zcela zbytečně ztratila půl minuty dohledávkou, ale závod rychle pokračoval dál. Tempo jsem určitě nepřeháněla, protože jsem se bála dalších kopců... Na divácké mě povzbudil křik PraŽáků, a tak jsem "v klidu" odběhla pytlík a předala štafetu Martinovi.
V tu chvíli mě zase přepadla nervozita, protože jsem předala s náskokem pouhé jedné minuty...
Milan: Na první kontrolu jsme doběhli ještě všichni spolu, na druhou jsem ale zvolil trochu jiný postup a už nás běželo o poznání méně. Na čtvrté kontrole už jsem za sebou nikoho něviděl. Pak na osmou kontrolu jsem do údolíčka vběhl z jiné strany, než jsem chtěl a doběhl mě Lukáš Vitebský z Ještědské oblasti, který mě následoval až na divácký úsek - i přestože při dlouhém postupu na 9.kontrolu jsem si horším postupem zaběhl asi 100 metrů. Po diváckém úseku jsem ještě hledal první kontrolu v pytlíku asi půl minuty - už jsem viděl, jak na louce pode mnou probíhají směrem na jinou farstu kluci na 3. a 4. místě - vyběhl jsem směrem s nimi a narazil jsem tak přímo na kontrolu, kterou jsem hledal (oni běželi dále na svoji farstu). To byla vlastně i jediná chvíle, kdy jsem byl trochu ve stresu - jinak jsem myslel na mapu a postupy a neměl jsem už čas být nervózní.
4) Když srovnáte tratě a terén s těmi z družstev z předchozích let, zdál se vám tento závod těžší, lehčí, hezčí, horší, odlišný... Prostě jaký:-)?
Dorotka: Terén se mi líbil mnohem víc, než minulý rok. Sice byl letos těžší na dohledávky ve skalách, ale myslím, že díky těmto dohledávkám a kopcům okolo byly oba závody zajímavější.
Milan: Líbilo se mi, že byl letos terén (hlavně skalnatá část) dost o podrobném mapování, ale také kopcovatý - potřeba byla i dobrá fyzička. Třeba loni ve Vracově byl terén téměř úplně placatý, takže byl závod na mě asi až moc rychlý. Také letos nebylo nejvhodnější běhat úplně rovně - často bylo třeba obíhat údolíčka, hustníky a skalnaté oblasti - to bylo také dobré (naopak loni byl rovně často ten nejlepší (a jediný) postup).
5) Až budou za pár let na startu takového mistrovského závodu stát naše současné desítky nebo linie, co byste jim poradili? Takové poselství budoucím generacím...
Dorotka: Jednak bych radila se do lesa těšit, protože jinak se s vámi nebude kamarádit! Stejně je ale ze všeho nejlepší si o závodě nic nemyslet, nic si neříkat a prostě vyběhnout do lesa tak, jako vždy.
Milan: Sice často trenéři při štafetách říkají "bež si svůj vlastní závod a nekoukej na ostatní" - ale myslím si, že hlavně při dohledávkách ve skalách mi ostatní mohou pomoci (a také někdy pomohli). Také když běžím se soupeřem ve dvojici, je často dobré si říkat, jakou má ten druhý další kontrolu - vím tak, kdy se ho můžu držet a kdy ne.
6) Sezóna nám pomalu končí, ale nová tu bude cobydup. Dorotka ještě zůstává ve čtrnáctkách, Milan přechází do šestnáctek. Jaké jsou vaše plány, cíle, ambice...?
Dorotka: Chtěla bych si obnovit licenci A a třeba si i vylepšit umístění v celém žebříčku.
Milan: Bohužel tratě v šestnáctkách jsou krapet delší, takže budu muset přes zimu trochu víc trénovat. Pak bych se chtěl v žebříčku A umístit v nejlepší dvacítce a na MČR se dostat do finále A, abych si to vyzkoušel na další rok. No a samozřejmě se dostat na LODM a zaběhnout tam co nejlepší výsledek.
Tak ještě jednou velká gratulace a ať se vám vaše plány a ambice daří plnit!
