Oddíl orientačního běhu KOTLÁŘKA

Magyarosz Hegesz aneb 24 hodinové štafety v Maďarsku

1. 6. 2014 | Dominika Plochová

Zhruba rok nám Šárka básnila o skvělém štafetovém závodě na 24 hodin, který absolvovala loni v Německu, až jsme na letošních jarních závodech ve Slovinsku objevili za stěračem u auta letáček s pozvánkou na zrovna takové závody konané na konci května v Maďarsku. A to by bylo, abychom se na ně nevypravili!

Tradičně se jedná o závod šestičlenných týmů, jejichž úkolem je za 24 hodin oběhnout štafetově co nejvíce tratí. Závody se konají každý rok, sudá léta v Maďarsku a lichá v Německu. V týmu má být minimálně jeden veterán (to byl Kauli) a jedna žena (my měli dvě, kdyby náhodou byla nějaká pochybnost…) a jeden člen týmu může v průběhu závodu odstoupit. My jsme si ještě před přihláškou vyprosili, zda bychom mohli dostat výjimku a běžet pouze v pěti, tedy v počtu osob, které uveze jedno osobní auto. A pak již týmu nazvanému „Jsem tady s Dominikou Plochovou“ nic nebránilo se na závody vypravit! (K tomu kde a jak se zrodil název týmu se váže zase jiná historka, ale o tom někdy jindy…)

V pátek 30. května jsme se tedy sešli na Opatově ve složení ŠDP, Kauli, Jirka Ramba a Martin Nývlt a vyrazili směr Maďarsko. Cesta to nebyla zrovna krátká, i paní v GPS už byla ke konci značně ochraptělá, kor když v Maďarsku má sebemenší silnička své číselné označení, čím menší tím delší. Po desáté večer jsme se nakonec úspěšně po silnici sedmdesátdvatisícosmsettřicetpět dokodrcali na konec vesničky Csöde (na jihozápadě Maďarska nedaleko hranic se Slovinskem, zhruba 50 km západně od Balatonu), kde jsme na prostorném shromaždišti postavili tunel a dva stany a do nich podle vystřihaného zalehacího pořádku vzápětí ulehli, jelikož nás druhý den čekal náročný program.

V sobotu v deset hodin byl hromadný start. První a druhý úsek byly farstované, pořadí dalších úseků už si jednotlivé týmy volily samy dle libosti. Tratě se dělily na denní, „stmívací“ a noční. Denních i nočních bylo 14, „stmívací“ byly dva, a kdo by náhodou ještě před limitem stíhal vše, měl k dispozici ještě 5 finišových tratí. Tratě se navíc lišily tím, zda byly LONG či SHORT a mapově lehké a obtížné. Do 19:30 bylo možné startovat na denní úseky, pak bylo potřeba absolvovat ty „stmívací“, poté všechny noční a ráno dokončit všechny denní. Kolik je reálné toho stihnout, jsme na počátku neměli nejmenší tušení. Parametry tratí byly od 3 do 9 km. Terén dle rozpisu „moderately hilly“, což zhruba odpovídalo. Běhalo se do všech možných stran kolem zmíněné vesnice, někdy se však kontroly opakovaly, takže třeba Šárka měla možnost si neustále zlepšovat rekord na postupech 79-81-120, což nám pravidelně s radostí hlásila.

Naší nevýhodou samozřejmě bylo to, že nás bylo pouze pět a navíc jsme v týmu byly dvě ženy. To nám (aspoň teda ŠDP) ale nevadilo, kluci ty dlouhé úseky hravě zvládli ve třech. Jednotlivé úseky jsme nakonec běhali v průměru nějakých 40 minut, takže se startovalo zhruba po třech hodinách. Čím více kilometrů jsme v nohách měli, tím se pochopitelně běhalo hůře, a když k tomu navíc padla ještě i tma, tak už ani Jirka Ramba nebyl schopen na diváckých úsecích oslňovat svým krásným běžeckým stylem. V noci jsme toho moc nenaspali, protože než se člověk po doběhu alespoň trochu zmátořil k tomu, aby se najedl a nasoukal do spacáku (občas bylo náročné najít, kde je nějaký volný…) zbývala sotva hodinka do dalšího buzení. A pokud k tomu navíc zrovna doběhl další úsek a zapovídal se vedle v tunelu s někým, kdo se zrovna chystal na trať (známe decibelový rozsah ŠDP…) nedalo se spát vůbec… V noci to každopádně ubíhalo nějak rychleji než přes den a dokonce jsme se ocitli až o hodinu napřed před časovým plánem. Nakonec jsme stihli všechny noční i denní úseky a k tomu ještě jeden finišový, tedy dohromady 33 tratí (kluci sedm a holky šest), což v součtu činilo 195 km (přímou čarou). Jirka doběhl poslední úsek pět minut před limitem a dle našich propočtů to vypadalo na bednu. A skutečně oblíbený tým (vždycky si na tom názvu vylámal zuby) pana hlasatele „Jseeem tadyy s Doominikou Pločovu“ přes svůj početní i genderový hendikep skončil na krásném třetím místě v mezinárodní konkurenci! Kromě nás a Maďarů zde závodili ještě Žabiňáci, Rakušani, Němci, Slovinci a Slováci, celkem asi 20 týmů. Současně zde probíhal i závod na 12 hodin a nějaké MTBO závody.

Po vyhlášení nás čekalo už jen čištění zubů jedním kartáčkem (tým se holt musí pořád nějak tmelit...), balení a další náročná fáze – více než 500 km cesty domů (v Kauliho případě dokonce téměř 650 km), což po prakticky probdělé a proběhané noci byla stejná výzva jako celé 24hodinové štafety, ale i to jsme zvládli moc pěkně, navíc s vytouženou zastávkou na halušky v Bratislavě, což bylo pro všechny po zhruba 48 hodinách první pořádné teplé jídlo.

Více informacích o závodech se můžete dozvědět zde. Tak příští rok zase v Německu!

Ještě pár zajímavých poznatků:

  • Někteří jedinci z našeho týmu absolvovali celý závod v jednom oblečení. Ok, nebylo nijak hnusně a když člověku nevadí ten smrad sebe sama, proč ne. Byla však i jedna jedinkyně (nebudeme jmenovat, ale aby nedošlo k mýlce, byla to slečna ŠS), která nejenže celou dobu běhala v jednom oblečení, ona se z něj nepřevlékala ani o pauzách, a to ani v případě, kdy v noci lezla do spacáku, naštěstí vždy svého vlastního! Abychom jí však zas příliš nekřivdili, musíme uznat, že si aspoň po každém závodě chodila dezinfikovat své komické zranění, o jehož původu vám jistě ráda na požádání povykládá!
  • Ženská část týmu běhala tak rychle, že mužská část občas nestíhala předávku. Šárka tak Martina hledala po celém shromaždišti, Dominika se s tím příliš nepárala a ve tři v noci přes spící shromaždiště zařvala JIRKOOOOOO!

 


zobrazit na Flickru

Write a comment

  • Required fields are marked with *.

If you have trouble reading the code, click on the code itself to generate a new random code.
 
P
CZ
Aktuální závody
P
CZ
Termíny přihlášek
za podporu děkujeme: